Like from my diary XVIII: Být sám sebou

Procházela jsem se po městě, byla modrá obloha, ale foukalo. Šla jsem kolem výlohy, která byla plná svatebních "nezbytností". Figurína v krásných šatech, honosný porcelán, podnosy, třpytky ... Vešla jsem tam a cítila se nesvá. Procházela jsem kolem všech těch bílých šatů, různých doplňků s nápisem "wifey" a "husband" a "bride to be" a hlavou mi procházela myšlenka na představu, kterou jsem měla, když jsem přemýšlela, jaké to bude až budu zařizovat svatbu. (Páni, to je krkolomná věta a Lenička je na Caminu, tak mi nemůže napsat, ať to přepíšu!) Problesklo mi hlavou, že obcházení takových míst, na kterém právě jsem, mělo přece být mou pravidelnou zábavou. Že jsem přece měla jít alespoň na pár svatebních veletrhů a doma na stole mít alespoň dva svatební katalogy...

Fakt je ten, že svatbu řeším hodně, ale úplně jinak, než jsem si představovala. A to mi právě dneska došlo. Docvaklo. Cvak. Ty představy, které jsem měla totiž nevycházely z mojí "podstaty". Byly modifikovanou verzí toho, co jsem kde slyšela - "Na svatbě přece musí být tohle. Takto se to na svatbách dělá. Nejlepší svatba byla tamta, co měla támhleto." Nebo co jsem kde viděla. Pinterest, blogerky, celebrity ... Co jsem kde četla - "9 věcí, co na své svatbě určitě musíte mít. 80 věcí, kterými si zničíte váš svatební den." Neberte to špatně, podle mě je inspirace důležitá. Díky ní si můžeme utřídit, co se nám líbí, co ne, dozvědět se o spoustě skvělých nápadech... Je to super. Jen bychom neměli zapomínat na to, kdo jsme. Co jde z nás. A v momentě, kdy si tu inspiraci "vezmeme" se zároveň zbavit srovnávání. Podívat se do sebe a zjistit, co z toho je naše představa o tom, jaké by to mělo být a co z toho je "to, co opravdu jsme". V ten moment se alespoň na ten moment zbavíme hodnocení, srovnávání, nesouladu a hlavně strachu. Protože všechno to, co se snažíme namluvit si, že je "naše" je jen převlečený strach, který chce, abychom se líbili, abychom zapadli. 

A platí to pro všechno. Ať máme rádi značkové oblečení, snažíme se motivovat druhé lidi, cvičíme jógu, pleteme, tancujeme, vaříme, jíme cukr, nejíme cukr nebo se rádi malujeme. Je to jedno. Všechno je úžasné a inspirativní, když to děláme s láskou. Pokud jsme "láskou". Sami (se) sebou. Buďme (sami) k sobě upřímní a láskyplní. Protože když jednou objevíme ten "zdroj" sami v sobě, stále se nám bude něco líbit víc a něco míň, a budeme si procházet celou škálou emocí, ale postupně budeme méně a méně hodnotit a porovnávat a budeme si prostě užívat to, co je. To, co jsme. Jedineční, tak jak jsme.