BLOG: Vím, které boty si na svatbu nevezmu.

Sedmnáctý máj, asi nejslavnostnější den, který jsem kdy měla možnost zažít naživo. Tady v Norsku se na něj všichni těší, připravují i několik dní dopředu a jsou na něj kladeny docela velké očekávání. Takový hlavní předpoklad je, že si užijete "champagne breakfast" se svými blízkými, koukáte na průvod v telce, pak se jdete podívat na průvod naživo, zamáváte královské rodině a prostě trávíte den chozením po městě a popíjením a jezením zmrzliny. Je to obrovský zážitek a o norské vlajce se vám potom v noci zdá. 

Náš dnešní den začal nádherně. "Podle plánu". Vstala jsem s chutí namalovat se a v koupelně jsem tím strávila celých deset minut, než jsem vyčerpala všechny své "malovátkové možnosti". Oblékla jsem si šaty, tělové silonky (Radan na mě koukal a prohlásil, že něco takového na mě nikdy neviděl, a že je to jakobych měla nové nohy) a poprvé vytáhla svoje bílé botky, které jsem si nedávno koupila na svatbu. Tehdy v tom obchodě mi přišlo, jako bych si nazula papuče. Na snídani na devátou stíháme s přehledem, je půl a cesta pěšky k Lucce má trvat přesně 28 minut (kecám, nevím přesně, jak dlouho trvá, ale snažím se tu budovat nějaký příběh. Asi.) a zhruba ve třinácté minutě mi začíná docházet, že moje "papuče" vůbec nejsou pohodlné jako papuče. Nedávám na sobě nic znát a směle kráčím dál, zatímco mi Radan vypráví něco o nacismu. Pár minut před Lucčiným bytem se ale podívám dolů na své krvavé paty a poprvé ty boty sundávám a jdu bosky. V silonkách. 

V průběhu dne jsem ty boty nazouvala už jen sporadicky. Chození bosky po kamínkách, štěrku a chodnících v davu sice bolí, ale daleko míň, než boty, které vám drtí chodidla. Domů k Lucce jsem po několika hodinách venku došla s roztrhanýma silonkama (Radan, už je na mě asi zase pár let neuvidíš, další nemám!) a nejšpinavějšíma nohama, jaké si umíte představit. A tak jsem si je jako správný host hned umyla ("Luci? Můžu si u tebe prosím umýt nohy?").

Nakonec jsme se domů vydali, Radan roztomile společensky unavený a já v barevných chlupatých ponožkách od Lucky s botama v ruce. I přesto anebo právě proto musím říct, že dneska byl báječný den, plný přátel, dobrého jídla, oslav dne Norské ústavy. S bolavýma nohama jsem sice ve svých "přípravách" nepočítala, ale o tom to asi je - vědet se přispůsobit nečekaným okolnostem a těšit se z věcí takových, jaké jsou. 

Gratulerer med dagen, Norge. Hurra, hurra, hurra!