Ne, 11. 09. 2016, 19:14

Like from my diary XXI: O prázdnotě, pozorování a vracení se do přítomnosti

norský les, sweet melange

Kráčeli jsme lesem, někde mezi Sognsvannem a Vettakollenem a bavili jsme se o tom, že by bylo super, kdybychom vyrazili na camino. A v ten moment mi to tak nějak docvaklo. Okamžitě jsem cítila obrovský příval energie, protože jsem se vrátila zpátky do... teď. Jsme poprvé na nádherné túře ve městě, kde žijeme už několik let a já povídám o tom, jaká by byla paráda, kdybychom byli někde jinde. V tu chvíli mi došlo, že jsem se poslední dny ztratila sama sobě. 

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Cítila jsem prázdno, ale ne klid. Cítila jsem nespokojenost s tím, co dělám a kde se nacházím a přišla jsem si nenaplněná. Po skoro měsíčním pobytu doma v Česku jsme se na konci srpna vraceli zpátky do Osla a já najednou nevěděla, proč bych se tam měla vracet. A včera v tom lese jsem si uvědomila, že to nemá nic společného s tím, jaké věci jsou nebo kde se nacházím. Došlo mi, že jsem jen přestala doopravdy vnímat přítomnost a v myšlenkách se příliš často vracela k "těšení se na až"... kterým jsem si vytvořila iluzorní pocit nespokojenosti, protože jak "těšení se na až" (... budeme žít jinde, až budeme mít dítě...), tak pocit nespokojenosti je v podstatě JEN myšlenka. Iluze.

Začala jsem ty své myšlenky a pocity pozorovat, bez potlačování a přikrašlování a viděla, jak jednoduše naskakují a zase odcházejí. Přiznala jsem sama sobě, že nevím. Že nevím, co chci dělat "se životem". Že nevím, jestli chci péct a otevřít si cukrárnu, i když pořád všem tvrdím, že jo a že "už brzo". A že se té myšlenky tak držím, protože nevím, co přijde, když ji opravdu pustím. Že nevím, co přesně mě baví a že toužím najít něco, co by mě naplnilo.

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Oslo, sweet melange

Po chvíli těchto "přiznání" jsem se dostala až k úplné prázdnotě. Do absolutního ticha. A rázem jsem byla naplněná. Sama sebou. Láskou a vděčností. Přijímajíc všechno, co ke mně neustále přichází a co ode mě odchází. A že v tom není rozdíl. Nemám teď jakoukoliv potřebu hodnotit cokoliv. Nemám už chuť za každou cenu vymýšlet a hledat, po čem toužím. Protože to nepřijde zvenku a touha se nedá vymyslet. Můžu jen být čím jsem, poslouchat se a následovat svůj instinkt. Teď hned, bez toho, aniž bych si něco nalhávala, lpěla na tom a něco očekávala. Je jedno, co to je. Jen si být vědomý toho, že to, co vysílám a čemu věnuju svou pozornost, je mojí realitou. A... "nebojím" se, že znovu nepřijde smutek a "vypadnutí" z přítomného okamžiku. Pravděpodobně přijde :). Ale je to v pořádku. Je to fáze jako každá jiná. Stejná,  jako pocit absolutního štěstí, který přichází jen tak. Všechno to je součást mě. Přicházející, odcházející, úplná. Tak to jen nechat plynout a být a dělat, co cítím. 

Oslo, sweet melange

Komentáře

Napsal(a) Ivet (neověřeno), Ne, 11. 09. 2016, 20:39*

Děkuju♥! za tvoje úžasné články. Vždy mě to povzbudí, navnadí a znovu vrátí do té přítomnosti. Asi si to vytisknu a dám si to na nástěnku, aby mi to pořád připomínalo.. Děkuji

Napadá mě ale k tomuto tématu jedna věc. Člověk musí plánovat co musí udělat zítra, pozítří, a pokud to nedrží v hlavě a často o tom nepřemýšlí tak to často zapomene. Máš nějaký tip, jak s tímto pracovat? Psát si to. Ale stejně se těmi myšlenkami zaobírám často, co všechno "musím" udělat v práci apod apod.. Budu ráda za zpětnou vazbu:)

Večer si třeba stanovit hodinku a rozvrhnout si na papír co musím zhruba v kolik udělat následující den, týden? :) Jak se odprostit od toho nemyslet pořád na budoucnost:) Měla bych to plynout tyto myšlenky, ale nejde mi to:)

Ivetko,

děkuju za komentář i za otázky... :)

Máš pravdu, že "běžně" musíme plánovat, protože máme nějaké pracovní povinnosti nebo nějaké plány, co chceme udělat (třeba i úklid, vaření atd.). Mně pomáhá si to napsat a pak to nechat být a vracet se k tomu postupně, jak to příchází, když potřebuju. Občas už se k tomu listu ani vracet nepotřebuju. Ale můžeš zkoušet, co funguje tobě.

Každopádně - "měla bych to nechat plynout, ale nejde mi to"... Zkus to prostě pustit. Zkus si uvědomit, že jediný, kdo říká, že bys něco měla a zároveň kdo to hodnotí, že to nejde, jsi ty sama. Pokud ti nejde přestat myslet na budoucnost, tak se netrap tím, že to nejde, nevyčítej si to, nehodnoť to a prostě prožívej to, co právě prožíváš. Všechno je to "to" ono. Tak tomu prostě jen dovol být... 

Napsal(a) SS (neověřeno), Po, 12. 09. 2016, 15:20*

Dobře napsaný!

Mám strašně ráda tyhle tvoje články Like from my diary (snad ještě víc než ty o jídle:). Vždycky v nich totiž najdu něco "pro sebe", něco, na co pak myslím. Pořád ovšem vede rozhovor s tvou mamkou, ten si připomínám doteď :).

K.

Ahoj Kájo, 

To jsem moc ráda, protože "ven" tyto své deníkové myšlenky a "poznání" dávám právě proto, aby si v nich kdokoliv má chuť našel něco pro sebe :)... 

Díky připomenutí toho rozhovoru s Leničkou jsem si ho teď přecetla a překvapilo mě, jak je to podobné, je to už víc než dva roky... Každopádně to nádherně ukazuje, jak se neustále učíme a pořád dokola vlastně to samé... Je to nekonečná cesta, jenom už možná člověku netrvá tak dlouho si to uvědomit a vrátit se... k sobě? Do přítomnosti?  :). 

Měj se krásně! Terez 

Napsal(a) Liby (neověřeno), Po, 12. 09. 2016, 20:14*

On je to vlastně hrozně "debilní" životní paradox...celý svůj život jsme okolnostmi (a pudem sebezáchovy) nuceni přemýšlet v budoucnosti a žít pro ni... a je to tak samozřejmě správně...jinak bychom asi skončili jako feťáci a bezdomovci... Všechno, od doby kdy ráno vstaneme a umyjeme si obličej, děláme pro svoji přítomnoust - a budoucnost. 

A pak najednou, když přijde okamžik, že si uvědomíme, že žádná budoucnost vlastně neexistuje a že všechno co jsme si kdy přáli a čím chtěli být se možná taky vůbec nestane, přepadá nás z toho smutek. A chceme nějakou - aspoň nějakou jistotu. A tak se člověk obrátí k sobě,  k přítomnosti. Protože i kdyby trakaře padaly, přítomnost je jistá :) 

Napsal(a) Radka Madeinles (neověřeno), Út, 13. 09. 2016, 05:15*

Terez takové vypadávání z přítomnosti samozřejmě znám moc dobře, ale pod co bych se mohla podepsat je ta věta o cukrárně. Taky zjišťuju, že mít svůj gastro podnik možná není pro mě ta nejlepší cesta, ale nechci se toho stále pustit protože je to přece můj sen a ta "jistota". Asi máme strach z té prázdnoty která může přijít když pustíme své sny než je nahradíme novou touhou...ale právě ten prostor, to "prázdno" tynové sny může vytvořit. Snad teda:) přeju ať se to podaří ❤

Radko,

děkuju! :) Nevěděla jsem, co k tomu dodat, proto jsem tak dlouho neodepsala. Vlastně ani teď nevím, protože mám pocit, že jsi tu jednu dvě věty, které jsem v tom článku napsala dokonale doplnila. Bylo to tam napsané mezi řádky (nebo pro mě) a ty jsi to krásně vystihla! Snad teda:)

Měj se krásně! Terez

Napsal(a) Terka K. (neověřeno), St, 05. 10. 2016, 01:09*

"A že se té myšlenky tak držím, protože nevím, co přijde, když ji opravdu pustím."...to jsem si přečetla a úplně mi došlo, že to je přesný pojmenování toho, co řešim každý den, díky :-)

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.