Pá, 23. 09. 2016, 10:24

Rozhovor matky s dcerou aneb jak jsme si s Leničkou vyměnovaly počítač a reagovaly na sebe, část druhá

Lenička a já, sweet melange

Procházely jsme se včera s Leničkou kolem Plumlova. Zamířily jsme na jiná místa, než obvykle chodíme, povídaly jsme si a mě v jednu chvíli napadlo, že bychom spolu zase mohly něco napsat. Mám to někde vzadu v hlavě uložené už tak dva týdny, kdy mi pod článkem "o prázdnotě a pozorování" přistál komentář. Slečna K. v něm píše, že se občas vrací k rozhovoru, který jsme s Leničkou vedly před rokem a půl na sedačce našeho tehdejšího oslovského minibytu. Tak jsem si ho také znovu přečetla a bylo to pro mě zajímavé - v "novém" článku o prázdnotě píšu velmi podobné věci, jako Lenička tehdy v našem rozhovoru. A ty "své" řádky bych dnes napsala docela jinak. Takže vzhůru do toho, a uvidíme, co z toho vzejde tentokrát. A jaké bude téma? Třebaaaa...

podzim v Plumlově

podzim v Plumlově

T: Mám jednu kamarádku, která je pro mě obrovskou učitelkou. Situace, které s ní prožívám, mě často nějak “vykolejí”. Před pár dny mi, pro mě naprosto nečekaně, řekla, že se jí osobně dotkla jedna věc, která souvisí s mou červnovou svatbou. Není důležité, o co konkrétně šlo. Jen prostě najednou jako by tutéž událost vnímala a hodnotila naprosto odlišně. Docela mě to zaskočilo a dokonce...se mě to osobně dotklo :). V té chvíli jsem jí to ale neřekla, uvědomila jsem si to totiž až po našem rozhovoru. Nedokážu přesně říct proč, ale z nějakého důvodu na tuto kamarádku reaguju úplně jinak, než na ostatní. Často z ní cítím velký rozpor mezi tím, co si myslí a říká a tím, co "ve skutečnosti" dělá. A - jaké překvapení - právě z toho "obviňuje" ona mě. Pozoruju sama sebe, jak je to pro mě matoucí. Vidím ten rozpor, který by se možná dal nazvat až pokrytectvím, protože ho mám v sobě taky? Nebo to vidím, protože to prostě umím rozpoznat? Anebo je to ještě úplně jinak? Nevím, proč se mě to tak dotýká. Proč mám vůbec potřebu se tím zabývat a dávat tomu takovou důležitost?

L: Hmmm, tak jo...nejmíň desetkrát jsem se pokusila navázat na tvou otázku nějakou smysluplnou odpovědí, ale pořád to drhne. Zamotávám se do nějakých verzí a “úhlů pohledu”, pokouším se být vtipná a zároveň “poučná” a je to o ničem. Nebaví mě to, takže by to pravděpodobně nebavilo ani tvoje čtenáře. Říkám si, proč se na to vůbec ptáš, když odpověď znáš? Ale dobře, napíšu, co mě k tomu “napadá”. Tebe ta situace s kamarádkou sice na chvilku zaskočila, zvlášť když se týkala pro tebe tak “důležitého” tématu svatby, ale ve skutečnosti už víš, že vlastně o nic nešlo. Jasně, můžeš se babrat v různých interpretacích toho, co tato situace “znamená”. A určitě bys došla k mnoha logickým a jasným závěrům, ale...proč bys to vlastně dělala? Vždyť i všechny ty interpretace dávno znáš. Každý v sobě máme úplně všechno, včetně závisti, sebelítosti, žárlivosti, vzteku, pokrytectví a všech těch ostatních “fuj” pocitů a vlastností, které na druhých tak rádi odhalujeme a odsuzujeme. Jak jinak bychom je byli schopni vidět na druhých lidech, kdybychom je sami neměli? Na těchto stavech přitom není nic špatného. Jsou to prostě jen reakce na nějaké “spouštěče”, které, kdybychom je vědomě přijímali a vědomě s nimi uměli zacházet, by prostě odešly stejně tak, jako přišly. Tím, že s nimi “bojujeme” a nepřijímáme je, je nevědomě posilujeme a dáváme jim nad sebou moc. Pro tebe je (stejně jako pro mě) dost zásadní téma pokrytectví, přetvářky, skutečné autenticity, nezrazování sama sebe...Proto kdykoliv na něj narazíš, “řešíš” ho. Ptáš se sama sebe, zda žiješ opravdu “svůj” život, jestli také něco jiného neříkáš a něco jiného neděláš. Super je, že to děláš vědomě, a že víš, že ve skutečnosti na tom zas tak úplně nezáleží. I kdybys v určité chvíli měla pocit, že nežiješ “svůj” život, že to neděláš “správně”, tak co? Je to zas jen pocit vyvolaný určitou situací. Teprve kdybys tomu pocitu dala velkou důležitost, kdybys uvěřila, že tento pocit je “pravda”, mohl by tě třeba na nějakou dobu ovládnout. A, světe div se, ani to by nevadilo a nebylo by to špatně...Když jdeš vždy o krůček dál, většinou zjistíš, že všechno je v pořádku. (Ehmm, úplně vidím některé konkrétní lidi, které věta “Všechno je v pořádku” poněkud naštve. Ale to je také v pořádku :D.

podzim v Plumlově

podzim v Plumlově

T: Týjo, četla jsem tvůj text a chvilkama se zastavovala, jestli jsem ho vlastně nenapsala já. Skoro se to přes ta “stejná” slova a uvozovky nedá poznat :). Je to docela sranda, protože když tu otázku položím sama sobě, “dojdu” k něčemu velmi podobnému a teď tu sedím za tím počítačem a nevím, jak na to navázat. Vím, že “v rámci blogování” bych asi měla zaujmout nějaké stanovisko, protože jinak je to vlastně dost nezajímavé a takové tlachání o ničem. A tak přemýšlím, co vlastně chci ještě dodat a co chci říct a přijde mi to úplně irelevantní. To je možná určitý “rozpor”, co mám - že občas za každou cenu chci udělat koncept z něčeho, co ve mně jen tak poletuje a mění se a když se to snažím zachytit, je v tom obsažená tíha.

L: No a jsme na konci. To je super! Původně jsme možná chtěly i něco sdělit a nesdělily jsme nic. Vymyslely jsme formát (rozhovor matky s dcerou) i jakés takés konkrétní téma a NIC z toho nevzniklo :D. Úžasné. Konečně mě to začalo bavit. Jak si furt myslíme, že musíme něco závažného předávat dál. Možná abychom si potvrdili nějakou vlastní důležitost a výjimečnost. Teď z toho budeš mít článek na blogu a tvoji čtenáři možná budou trochu zmatení. Co to má znamenat? Co tím jako chtěly říct? Není to nějaký divný? Hloupý? Hm, jak je ctěná libost, vážený čtenáři. Máš právo myslet si, co chceš. Vymezuj se, jak chceš. Kritizuj. Přitakej. Naštvi se. Mávni nad tím rukou. Nechápej. Chápej. Vnímej. Všechno je v pořádku.

podzim v Plumlově

podzim v Plumlově

P. S.

T: Je to legrační. Původně jsem se chtěla ve své odpovědi Leničce urputně vracet k “tématu” s kamarádkou. A nakonec jsem zjistila, že není k čemu se vracet. Vlastně si už ani nepamatuju, co přesně řekla. A tak to většinou s našimi “problémy” je: uděláme si z nich v hlavě téma, ke kterému se vracíme...a vracíme...a vracíme...a...

Komentáře

Napsal(a) K. (SS) (neověřeno), Pá, 23. 09. 2016, 13:48*

To je dobrý :).

Celý "článek" pro mě shrnuje následující věta:

"(...) občas za každou cenu chci udělat koncept z něčeho, co ve mně jen tak poletuje a mění se a když se to snažím zachytit, je v tom obsažená tíha."

 

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.