Narozeninový víkend ve švédském Göteborgu

Stockholm, Kodaň nebo Göteborg? Je zhruba týden před mýma narozkama a my se s Radanem rozhodli, že někam vyrazíme. Stockholm zněl lákavě, ale letenky i jízdenky byly dost drahé. Kodaň nápodobně. A tak jsme se začali těšit do Göteborgu. Cesta vlakem z Osla trvá necelé čtyři hodiny a jízdenky byly relativně levné. Nemluvě o tom, že zjišťuju, že norská "ekonomická třída" vypadá jako naše první a můžu si sednout kam chci (je to moje první cesta norským vlakem, když nepočítám ten letištní).

Je sedm ráno, cesta utíká rychle, střídavě svačíme, povídáme si, posloucháme, čteme a lehce před jedenáctou přijíždíme na krásné nádraží, které mi trochu připomělo Londýn, i když už jsem tam dáááávno nebyla. 

Zdraví nás sluníčko, asi tak na pět minut. Pak už je jen pod mrakem, fouká a je "mrzko", jak by řekl Radan. Mně to moc neva, baví mě první okamžiky v novém městě. Radan ještě potřebuje první kávu na pořádné probuzení, aby mohl začít vnímat :). První kavárna v Göteborgu  nám ale moc nesedne, barista má asi špatný den a hlavně káva se fakt nedá pít a to nejsem zas tak náročná (i když se občas zdá, že jo). Moc se tam nezdržujeme a v nejbližší kavárně si Radan dává ještě jednou, na "spravení chuti". Tentokrát si k tomu kupujeme i kanelbulle, švédkého skořicového šneka, kterého tu najdete fakt všude a i když ty v Norsku jsou vynikající, ty švédské jsou fakt jiný level. 

Jdeme si dát kufřík na hotel (což byla levnější varianta, než airbnb) a vyrážíme do "starého města" Haga, což je útulná ulice plná malých obchůdků a roztomilých kavárniček. Hned jedna z prvních, Café Kringlan, nás nadchne venkovním prodejem buchet a kávy a tak se výdáváme dovnitř, kde je doslova narváno, ale v tomto případě to vůbec nevadí, naopak to krásně dokresluje atmosféru. Jeden stůl je volný, jakoby čekal na nás. Objednáváme si další kanelbulle a horkou čokoládu na půl a při čekání se kochám pohledem na hory různých buchet a zákusků. Sedám si naproti Radanovi a znovu se koukám kolem sebe. Připadám si trošku jak v nějakém staronovém francouzském bytě, i když jsem v žádném nikdy nebyla. Radan vyhledává, co všechno můžeme vidět a dělat v Göteborgu, shodujeme se na několika místech, ale například možnosti vidět mrtvou velrybu se vyhýbám. 

Zahřátí se procházíme dál, vystoupáme asi 200 schodů vedoucích ke Skansen Krokan, což je pevnost ze 17. století. Fouká. Fakt hodně. Ale vidíme celé město a neoficiálně (a ne moc originálně) pojmenovávám Göteborg "městem červených střech". 

Zkoušíme další narvanou kavárničku, tentokrát si dávám čaj na zahřátí, ale jediné volné místo je vedle vchodových dveří a každý druhý člověk, který vešel nebo odcházel, tak nějak zapomněl zavírat, takže Radan, který si chtěl chvíli "jen tak hrát, zatímco já postnu fotku na instagram" :) (hraje tuším Hearthstone) zastává většinu času roli zavírače dveří.

A pak už se vydáváme na náš hotelový pokoj a asi na hodinu a půl usínáme. Vypadá to, že nás to ranní vstávání přece jen zmohlo. Po probuzení přemýšlíme, co s načatým večerem. Ještě v posteli dojídáme "matpakke" neboli "balíček s jídlem", kde jsme posledních pár chlebů s rybičkovou, co jsme si chystali večer před. Nevím čím to je, ale takové to pojídání "obyčejných" jídel v posteli mě většinou na výletech baví nejvíc. Ještě teď si vzpomínám, jak jsme si v únoru v Paříži koupili bagetu, sýr a chardonnay a s výhledem na Sacré-Cœur jsme si na našem pokoji dávali do nosu. 
Ven se ale vydáváme. Přece jen, válet v posteli se můžem i doma. Je sobota, tak si říkáme, že bychom mohli jít někam tancovat. Nebo alespoň na drink. Ale tripadvisor nás tak trochu "zrazuje". Jeden slibný podnik je zavřený, ten další se přestěhoval jinam. A když pak najdeme nějaké místo sami, všude je drahý vstup nebo rovnou povinnost vstupenky, která už se nedá koupit. Jeden takový sekuriťák nám ale doporučuje místo, kde by otevřeno být mělo a je to kousek. Podnik se jmenuje Boulebar a je to v podstatě petangový klub, kde se bar zdá být jen jako "doprovodný program". Sedám si na vysokou židličku a Radan nám jde koupit drink. Dáváme si je napůl, protože Radanův je daleko lepší, než můj, ale myslí si to i on, tak mu ho nechci vzít celý :) 

Nezdržíme se dlouho a jdeme ještě na večerní procházku městem. Večer vypadají všechna města tak nějak romantičtěji, nezdá se vám? Nakonec narazíme ještě na jeden milý podnik, velmi sympatická čišniče nám doporučí víno, vybere nám k němu pár vynikajících sýrů a my si s Radanem ještě dobrou chvíli povídáme. Bez foťáku, bez mobilů, jenom my dva. Miluju. 

Aaaaaa. Mám narozeniny. A probouzím se už kolem šesté, asi se těším víc, než jsem ochotná přiznat :). Snažím se ještě spát, protože nechci Radana budit tak brzo, ale vůbec mi to nejde. Tak si chvilku jen tak "dýchám a jsem". Po chvilce už mám i toho dost (což je docela vtipné, když tak nad tím přemýšlím - mít dost bytí :)), tak zapnu mobil a čekuju, co je nového. Nic moc, ale stejně to čekuju dál... a pak už konečně budím Radana, který se snaží, ale momentálně určitě nesdílí takové nadšení, jako já. To ho ale naštěstí brzo přejde, když se vydáme na hotelovou snídani, která je sice poměrně skromná, ale svůj účel plní. 

Na první narozeninovou kávu jdeme do Da Matteo, což je kavárna, kterou buzzfeed označil jako jednu z "25 kaváren, které musíte navštívit, než zemřete". Upřímně, je to tu hezké a káva je dobrá, ale nevidím nic, co by toto místo odlišovalo od jiných. Každopádně, zapalujeme svíčku na brownie, já ji sfoukávám a přeju si. 

Jdeme na procházku do botanické zahrady. Je docela zima, ale chůze nás zahřívá. Botanická je krásná, plná barev. Procházíme různýma skleníkama, jeden evokuje tropy, jiný středomořské klima a tak. Nejvíc se mi líbí u kaktusů - tam je příjemně a některé kaktusy jsou fakt neuvěřitelné.

Jsme najezení a tak vynecháváme místní kavárnu. (Moje švédská kolegyně mi pak později říká, že to je škoda, že tam přidávají do jídel jedlé kytky a že to vypadá krásně! Tak až budete někdy Göteborgu, zajděte si tam! :))

Vcházíme zpátky do Hagy a je čas oběda. A když už mám ty narozeniny, jdeme na obrovitánskou kanelbulle, přezdívanou hagabullar, kterou právě v této kavárně - Café Husaren - kdysi dávno vymysleli. Objednáváme si ještě kakao a bolle si do něj namáčíme. Je to vy-ni-ka-jí-cí! Mňam, mňam. O něco málo báječný je "dojezd" o pár hodin později, kdy se mi udělá tak špatně, že téměř omdlévám. Ale to předbíhám.

Teď jdeme pěšky do Universea, což je dárek hlavně pro Radana, který se tam těší jak malý kluk (ono to prý je hlavně pro děti), ale musím uznat, že je to paráda. Koukáme na ryby, hady, pavouky, kraby, mořské hvězdice a procházíme i velmi věrohodně simulovaný prales, kde se mi mlží sklíčko na foťáku a nad hlavou mi létají ptáci. Já se nejvíc bavím v "hravé" části, kde si můžu vyzkoušet svou pamět nebo kolik ujedu na rotopedu za půl minuty. To mi každopádně moc dobře neudělalo, protože krátce poté málem omdlívám. A mám chuť na špagety - tedy další cukr :).

Po cestě zpátky ke starému městu míjíme takovou klasickou italskou restauraci, s kostkovaným ubrusem a jak zjišťujeme vzápětí - s italskou popovou hudbou taktéž. Není to typ podniku, kam bych "normálně" šla, ale dneska se mi to - na narozeninovou večeři - doslova hodí. V nabídce mají tříchodové menu za příznivou cenu, tak nespekulujeme a dáváme si to - každý jinou variantu. Všechno bylo vynikající, resp. krásně vystihlo mé chutě na něco "nevýrazného", což je v tomto případě kompliment. Resp. u mě je to vždycky kompliment - jedno z mých nejoblíbenějších jídel je suchá rýže :). Co je ale "blbá zpráva" je fakt, že si vůůbec nepamatuju název té restaurace a fotit jsem začala až když mě Radan upozornil, že bych teda jako mohla. Moje "blogerská kariéra" je asi u konce, zapomínám fotit a pamatovat si názvy podniků :D. Pardón. Ale musím říct, že to byl parádní večer plný slov, úsměvů a dobrého vína a na tom podniku jako takovém zas tak nezáleželo.

Probouzíme se do posledního půl dne a skoro nestíháme hotelovou snídani, jak je už pozdě. Prostě se nám nechce vstávat a všímám si svého "posunu" v tom, že už toho za každou cenu nemusím vidět co nejvíc. Otázka je, jestli to není prostě tím, že Göteborg je celkem malý a "všechno" už jsme viděli... asi jo. Nebo nevím.

Nicméně, kolem jedenácté vyrážíme, už i s kufříkem do Kafé Magasinet, kterou jsem jako jednu z mála měla vypsanou a kdybych měla nějakou göteborskou kavárnu označit jako "must see", bude to přesně tato. Jazzová hudba, oprýskané zdi, stylové žárovky, příjemná atmosféra. Sedíme tam určitě alespoň hodinu, čteme si, hrajeme, povídáme a je nám fajn.

O něco málo později si dáváme ještě dýňovou polévku v Kale'i Kaffebar, v jedné krásné zapadlé uličce kupujeme v obchdůdku se sladkostmi  fudge a když koukáme na hodinky, zbývají nám ještě asi tři hodiny, než nám jede vlak zpátky do Osla. Přemýšlíme, co dělat, po další kávě netoužíme, venku je stále větší zima... a tak jdeme do kina :). Na nového Tima Burtona neboli Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti a je to parádní. 

Film končí a my máme asi čtyřicet minut na to, abychom se dostali na nádraží, což není nic složitého a máme ještě dvacet minut k dobru. 

Chvilku to vypadá, že nedojedem do Osla kvůli nějaké stávce, ale nakonec je cesta domů stejně poklidná jako cesta tam. Radan většinu cesty spí, já přečtu asi třicet stránek z Power of Habit a přemýšlím o tom, jaké jsem měla hezké narozeniny... Je mi 26 a hrozně ráda bych sem teď napsala nějaké velice chytré moudro, ale nic mě nanapadá, tak nebudu tlačit na pilu... možná, že to samo o sobě je moudré dost. Někdy to stačí - nesnažit se být za každou cenu "chytrá" a vědět. :)