Po, 14. 11. 2016, 11:55

Knihy, ke kterým se vracím

knihy sweet melange

O tom, že na blog přepíšu náhodné ukázky z knih, které jsou mi blízké a ke kterým se pravidelně vracím, jsem přemýšlela už asi před měsícem. Ale pak jsem zaše šla dělat něco jiného a tento "nápad" tedy přichází na řadu až teď. 

Nevím přesně, co tím chci sdělit. Možná trochu očekávám, že s vámi ta slova budou rezonovat podobně, jako se mnou a moje ego cítí potřebu vám to takto "předat" a chlácholit se, jaké je úžasné. Ve "skutečnosti" je to ale spíš pro mě. Některé z těchto knížek jsem nikdy nepřečetla celé od začátku do konce. Některé opravdu jen náhodně otevírám a vždycky mi přišlo zajímavé, že mi "dávají" přesně to, co v daný moment potřebuju. Nedávno jsem si ale uvědomila, že to je víc o mně, než o těch slovech v knížkách. Je to víc o mé "schopnosti" být vůči tomu otevřená a dívat se spíš "mezi řádky", než doslovně hltat každé slovo. Taky, čím častěji se k těm knížkám vracím, zjišťuju, že sdělují ve své podstatě pořád to samé dokola. Proto v nich vždycky najdu to, co potřebuju, protože každý popisuje tu stejnou "pravdu", jen jinak, v jiné formě, na základě jiné zkušenosti. Ty myšlenky, poznání, zkušenosti těchto lidí nejsou nutně nějakým návodem na to "jak se zbavit utrpení a být navždy šťastná v sedmi krocích". Spíš mi pomáhají vracet se sama k sobě, vidět podstatu a nějakým způsobem prohlubovat "svoje poznání". Což zní tak krásně velkolepě, ale vlastně je to docela "jednoduché", když jsme schopní vidět celý obraz :).

Paradox možná je, že nejsem moc velký čtenář a "klasický" román nebo detektivku jsem nečetla už pěkně dlouho. Naposledy jsem četla "Power of habit", která je z trochu jiného soudku, než tyto zmíněné knihy a byla pro mě velkým přínosem, ale nedá se tak jednoduše "vytrhnout z kontextu" a hlavně jsem ji četla v angličtině a na doslovné překlady si teda netroufám. Ze stejného důvodu tu není ani "Power of now" (jaká náhoda, že jsou si ty názvy tak podobné :)), která je podle mě nejlepším "úvodem" celé této filosofie, protože Tollemu se daří být přístupný, stručný a jasný.

No, ale dost mých názorů a komentování něčeho, co nepotřebuje komentář. 

knihy sweet melange

Mooji - Psaní na hladině vody

"Vy jste již tím, co hledáte. Pravá hra života spočívá v tom, rozeznat to nyní spíše než později."

"Ego je duch, který má strach, že zemře."

"Jezte jídlo, které vám život uvaří a naservíruje. Žvýkejte s upřímností. Polykejte s vděčností. Pracujte s poctivostí. Rozjímejte s oddaností. Spěte s potěšením. Vstávejte v oslavě. Žijte v lásce. Jděte svou vlastní cestou v míru."

"Zaplétáme se v pralese mysli, neboť dovolujeme pomíjivým věcem, aby se staly důlěžitějšími než naše bytí."

"Prožívání je přirozeně proměnlivé. Cítíte se dnes skvěle? Zítřek bude jiný. Jestliže připustíte, aby nálada byla měřítkem vás samých, vaše mysl bude po většinu času neklidná. Nechte vše přicházet a odcházet. Problém není v přícházení a odcházení, ale v tom, že jim přikládáte velkou důležitost. A proto se zapíšou v mysli jako podstatné. Jednoduše zůstaňte tišší."

Dech absolutna - rozhovory s Moojim

Otázka: Mám pocit, že musí existovat něco hlubšího, co je nezávislé na všech náladách a na všem co se odehrává!

"Existuje spokojenost, která není vůbec nijak ovlivňována povrchovou hrou mysli, emocemi ani žádnými pocity, bez ohledu na to, jak jsou intenzivní nebo jemné. Tato spokojenost není "s" nečím a není možné, aby nad ní cokoliv mělo jakoukoliv moc. Je Sebe-spokojená, Samo-vyzařující a Sama-dokonalá. Pohroužená do požehnání své vlastní existence se kvůli svému naplnění nevztahuje k něčemu "jinému".

Z této spokojenosti se vynořuje celé univerzum a jeho hra. Částí této hry je nespokojenost, kterou cítíte s prchavou kvalitou potěšení založeného na egu, s neustálým proměňováním emočních vzletů a pádů, s touto nestabilní oblastní vzájemně propojených protikladů, stejně jako jevů jako takových.

Každý člověk někdy prožil pocit vnitřního míru, tento pocit však nikdy nevydržel. Existuje sice chápání člověka jako entity podléhající těmto pomíjívým stavům, projevuje se však zjevné upřednostňování stavů, jež jsou prožívané jako mír a štěstí, a vyhýbání se těm, které tak příjemné nejsou. To sami dobře znáte.

Vynakládáme spoustu energie na to, abychom udrželi v pohybu kolo pozitivního myšlení, vlastního pokroku, sebepoznání, sebezlepšování a to vše s přesvědčením, že s veškerým tímto úsilím se nám nějakým způsobem podaří dosáhnout a udržet si stabilní sféru radosti. Udržet tuto setrvačnou energii v pohybu stojí ohromné množství energie mysli i těla. A když se jen na malou chviličku zastavíte, začne se rozpadat a vy jste nuceni znovu ji sebrat a valit ji kupředu. Tak to jde pořád dál a dál. S pohledem neustále upřeným na nějaký imaginární bod v budoucnosti nebo nějaký ideál mysli týkající se toho, kde to skončí. Obě dvě tyto možnosti jsou přitom nedosažitelné.

S tím, kdo šlape do pedálů, kdo cvičí a zlepšuje se, kdo je někdy nadšený a jindy zase není, někdy je velmi šťastný a dívá se na svět pozitivně, někdy se cítí sklíčený, dokonce má sebevražedné myšlenky, tak s tím bych se rád setkal. S tím, kdo touží po hlubší úrovni spokojenosti, s hledačem štěstí nedotčeného soužením. Potkejme se spolu, dnes!

S tím, jenž říká: "Navzdory tolika rokům praktikování jsem ještě nedosáhl stavu přirozené rovnováhy." Dokážete ho najít? Tahle otázka je mistrovský klíč."

knihy sweet melange

Jostein Gaarder - Hrad v Pyrenejích

Tady mám chuť se k tomu trochu vyjádřit. Jostein je norský autor nejznámější např. díky své knize Sofiin svět. Četla jsem tři jeho knihy - zmíněnou Sofii, Dívku s pomeranči a právě Hrad v Pyrenejích, ze které je následující text. Jeho knihy jsou spíš příběhy, ale vždycky se z nich "nevědomky" dozvíte něco nového nebo vám nutí zamýšlet se nebo rozjímat nad tím, co píše. Přestože absolutně miluju Sofiin svět a Dívka s pomeranči je taky skvělá, právě Hrad v Pyrenejích je pro mě asi nejpodstatnější. Celá kniha je o tom, jak si dávný pár, který se spolu rozešel před třiceti lety na základě jedné události, na kterou měli jiný pohled, začne posílat emaily a společně se vrací k té události a předávají si své zkušenosti, názory a poznání. On je spíš vědecky založený, ale je velmi otevřený, ona se obrátila k Bohu, věří na posmrtný život a spásu. A my jako čtenáři máme možnost pozorovat a vnímat obojí a vštřebávat pro sebe přesně to, co potřebujeme.

Tato ukázka je psaná jakoby tím mužem...

..."Naše tehdejší útočiště se vůbec nezměnilo. Vlezl jsem do "jeskyně" a našel jsem ještě naše lože, nechali jsme tam i tu nevydělanou jehněčí kůži. Namítlas tehdy, že až při hledání ovcí najde sedlák kožešinu, bude určitě požadovat náhradu. Tys vždycky dbala na čistý štít. Ale jehněčí kožešina tam ležela pořád.

Ne že bych tvrdil, že se ještě kouřilo z ohniště, ale zuhelnatělé zbytky jalove a trpašličí břízy jsem mezi kameny našel přesně tak, jak jsme je tam rok předtím nechali. Kromě toho jsem objevil i další stopy. Víceméně systematicky jsem se pustil do lekce erotické archeologie. Zapomnělas tam jednu zelenou rukavici, pětikorunu a kovovou sponku do vlasů, i když ta byla přísně vzato porušením pravidel doby kamenné. Nepamatuji si, že bys ji používala, možná ti vypadla z kapsy, po čase jsme oba měli na hlavě vrabší hnízdo, mýdlo a šampon byly na černé listině, místo mýdla jsme se drhli březovou kůrou, lišejníkem a mechem. Našel jsem i dva po domácku vyrobené háčky na ryby a skoro jsem se styděl, jak jsme nechali kolem ohně poházené kosti, ale podobně si naši předkové počínali i před tou slavnou cromagnonskou jeskyní. Něčím takovým jsme se myslím i omlouvali. Můžeme si dovolit chovat se nepořádně, říkali jsme. Měli jsme ctižádost být co nejautentičtější. Byli jsme sice už lidé, ale na samém začátku, a sotva jsme překročili hranici dělící nás od živočichů, nesměli jsme tedy být přehněné čistotní, ale naopak drsní.

Pak najednou - protože to přichází vždycky náhle - jako bych ztrácel vědomí sebe a spojoval se s krajinou kolem. Že se to děje právě tady a teď považuju za náhodné, protože pro to sám nic nedělám. Jenom mnou projede poznání, že to každodenní, na které jsem myslel jako na "sebe" a na "své" už neplatí, byla to pouhá iluze.
Vytrácím se a nepociťuji to jako ztrátu, cítím spíš osvobození a obohacení, protože zároveň mě oblévá pocit, že jsem mnohem víc než to ubohé ego, které mi dřív způsobovalo takové starosti. Už nejsem sám sebou. Tak jednoduše se to dá říct. Jsem i celá náhorní plošina kolem, celá země, ano, jsem všechno, od nejmenší mšice až po galaxie na nebi. Všechno jsem já, protože všechno tohle já jsem.

Jsem v naprostém stavu vědomí. Cítím a vím, že ten kámen, na kterém sedím, jsem - a tamhle ten a tamten a ten, a můj oděv tvoří všechen ten vřes, keříky, šíchy a trpasličí břízy. Pak zaslechnu melancholickou halekačku, ale i ta jsem já, halekám já a svolávám vlastní myšlenky.

Usmívám se. Pod rozrušeným povrchem smyslových dojmů, vůle a touhy jsem vždycky měl hlubší identitu, něco mlčenlivého a klidně propojeného se vším, co je. Ale teď, jak to náhle chápu, se i ta rozčeřená hladina uklidňuje. Stal jsem se obětí největšího podfuku světa - "já" by mělo být něco, co je naprosto odtrřeno ode všeho ostatního. Ale neprožívám nic transcendentálního. Naopak, všechno tohle patří neodmyslitlně do našeho světa.

Ovládne mě všeobjímající pocit bezčasí. Přestože nemohu říct, že si připadám odtržený od času, nemůžu ani říct, že jsem rozpuštěný v čase a natlačený do této chvíle, ale do veškerého času. Protože já nežiju jen svůj vlastní čas, nejsem jen tady a teď, jsem předtím, teď a potom. Rostu do všech stran, a tak to už zůstane, protože všechno splývá v jedno a to jedno jsem já.

Pak ten pocit pomalu mizí, protože takové dojmy jsou prchavé. Pocítil jsem šťastný paprsek vděčnosti, všeho, co bylo přede mnou a co bude po mně, přestože ten prožitek trval jen několik sekund. Ale z tohoto stavu jsem vyšel obohacen o nový vhled, o dimenzi, o níž vím, že se mnou zůstane po celý život.

Tolik o tom mém zážitku nebo o stavu mého vědomí. Přestože jsem se ti snažil vylíčit opravdovou zkušenost, zpětně si myslím, že i po čase je možné dosáhnout stejného pocitu vzpomínkou na něj. 

Často říkáme, že jsme ve světě, ve vesmíru nebo na zeměkouli. Jistě. Jenže nebyla by to lákavá hra, nemluvě o osvobozujícím cvičen, kdybychom si otravné předložky vypustili? Já jsem svět. Jsem jsem tento vsmír. 
Dostal jsem se nahoře na Hardangerviddě do téměř nepopsatelného stavu vědomí. Ale zažil jsem pravdu. To, že jsem svět. A to je pravda."

knihy sweet melange

Adyashanti - Pád do milosti

"Na jednom semináři, který jsem vedl, jedna z účastnic přistoupila k mikrofonu a oznámila nám: "Mám hrozně velký vztek! Sedím tady, nic by mně tu nemělo vadit, nic strašného se mi neděje a stejně se dusím vzteky! Dívám se po lidech kolem sebe a pořád je kritizuju a odsuzuju, prestože pro to nemám vůbec žádný důvod. Pořád mě něco štve! A tak to mám skoro celý život."

Na očích a na držení těla jsem viděl, že je opravdu zcela v zajetí emocí hvěvu a vzteku. Odpověděl jsem jí: "S vámi teď mluvit nechci. Chci mluvit s vaším hvěvem."

Napřed se na mě podívala zaraženě. Nevěděla, jak to myslím, a tak jsem jí to zopakoval a upřesnil: "Chci mluvit s vaší emocí, s vaším vztekem. Povězte mi, jak vidí život, co si myslí o odstatních. Co soudí o lidech, kterí jsou pro vás ve vašem životě nejdůležitější?"

Zatvářila se vyděšeně a protestovala: "To ne! To po mně nechtějte!" Pokračoval jsem: "Ale ano! Přesně o tom chci mluvit, chci, abyste nechala promluvit svůj vztek. Přestaňte se od něj oddělovat, nesnažte se ho zbavit. Dovolte, aby se na chvíli vaše mysl stala jeo mluvčím."

Naštěstí měla dostatek odvahy. Hodně se kvůli tomu už natrápila, a tak teď využila nabídnuté příležistoti a začala mluvit z pozice hvěvu. Chrlila ze sebe samé toxické myšlenky a představy, jaké si její mysl spřádala o životě a o lidech, které měla kolem sebe. Hodně z toho pramenilo už v jejím dětství, během kterého si musela projít hodně těžkými okamžiky. Podporoval jsem ji a povzbuzoval: "Ano!", "Co dál?", "Řekněte mi ještě něco!", a ona se čím dál tím víc zbavovala zábran a nechávala promluvit svůj vztek zcela volně. Pronášela všelijaké příkré soudy, obvinění a odsudky. Po chvíli se však její projev změnil. Začala promlouvat mírnějším hlasem, hlasem hlubokého zranění a smutku. Přestala se mu bránit a dovolila si ho sdílet. Teď nechávala promlouvat svou bolest a utrpení. A jak mluvila, viděl jsem jasně, proč tolik trpí." ...

Anita Moorjani - Musela jsem zemřít

... "Mé zvýšené uvědomění v tomto rozšířeném světě je přes veškerou snahu nepopsatelné. Ta jasnost byla důležitá. Vesmír dává smysl! Uvědomila jsem si. Konečně tomu rozumím - už vím, proč jsem měla rakovinu! Byla jsem v tu chvíli natolik ohromená kouzlem okamžiku, že jsem se nemohla zabývat přičinou své nemoci, ale brzy se jí budu věnovat hlouběji. Zřejmě jsem také pochopila, proč jsem vůbec do tohoto života vstoupila - poznala jsem pravý smysl svého života.

Jak to, že tomu všemu najednou rozumím? divila jsem se. Kdo mi ty informace dává? Je to Bůh? Kršna? Buddha? Ježíš? A pak mě zaplavilo poznání, že Bůh není bytost, ale je to stav bytí... a já jsem teď tímto stavem bytí. 

 Viděla jsem svůj život složitě vpletený do všeho, co jsem doposud poznala. Moje zkušenost byla jako nit vetkaná do obrovských a neuvěřitelně barevných obrazů nekonečné tapiserie. Všechny ostatní nitě a barvy představovaly mé vztahy a zahrnovaly veškeré životy, kterých jsem se byť i jen dotkla. Byly tam nitě zastupující mou matku, mého otce, bratra, manžela i všechny ostatní, kteří se kdy objevili v mém životě, ať už byl náš vztah dobrý nebo špatný.

Je to možné? Tady je dokonce nit za Billyho, který mě jako dítě šikanoval!

Všechna setkání byla vetkaná a společně vytvářela látku, která byla souhrnem mého života až do té chvíle. Ja sama jsem byla jen jedním vláknem, ale zároveň i součástí celého konečného obrazu.

V tu chvíli jsem pochopila, že dlužím sama sobě, všem lidem, které jsem kdy potkala, i životu samotnému, abych byla vyjádřením své jedinečné esence, své unikátní podstaty. Pokud jsem se pokoužela být někým nebo něčím jiným, nebyla jem tím lepší - jen mě to ochuzovalo o mé opravdové já. Bránilo to ostatním, by mě zažívali takovou, jaká jsem, a mně to bránilo hodnověrně s nimi komunikovat. Když nejsem sama sebou, ochuzuju vesmír i o to, čím jsem sem přišla být a co jsem sem přišla vyjádřit.

V tomto stavu jasnosti jsem si také uvědomila, že nejsem tím, čím jsem se vždycky domnívala být: Teď jsem tady bez svého těla, bez své rasy, kultury, náboženství, přesvědčení... Ale pořád existuji. Co tedy jsem? Kdo jsem? Rozhodně jsem se necítila nijak menší nebo omezená. Naopak, tak obrovská, mocná, všeobsahující jsem nikdy nebyla. 

Ocitla jsem se tedy bez těla, ale má čístá esence přesto dál existovala a rozhodně to nebyla jen nějaká osekaná část celého mého já. Vlastně jsem se cítila mnohem větší, daleko intenzivnější a rozvinutější než mé fyzické já - cítila jsem, že jsem velkolepá, skvělá, úžasná. Měla jsem pocit, že jsem nekonečná, jako bych existovala odjakživa a měla existovat navždy, bez začátku a bez konce.

Jak to, že jsem si toho nikdy dříve nevšimla? divila jsem se.

Když jsem hleděla na tu velikou tapiserii, která představovala souhrn mého života až do současného okamžiku, mohla jsem jasně rozlišit, co mě přivedlo tam, kde jsem dnes." ...

knihy sweet melange

Všechny tyto knihy doporučuju. Ony vám sami o sobě "nezmění život". A vůbec? Kdo říká, že musíte něco změnit? Ale možná, když se otevřete a přistoupíte k nim bez očekávaní, že vám něco konkrétního předají, možná v nich objevíte něco, co jste chtěli nebo potřebovali poznat/vědět. :)

Jaké knihy jsou blízké vám? 

P.S.: Dneska o půlnoci (ze 14.11 na 15.11) vychází knížka Anetky Anie Songe. Přijde mi, že se to sem hodí napsat, protože Anetka podle mě je ztělesněním tohoto všeho. Já si tu knížku koupím, a vy? :)

Komentáře

Napsal(a) Kristýna Červenková (neověřeno), Po, 14. 11. 2016, 19:15*

Moc pěkný článek. Já jsem nedávno dočetla knížku Moc přítomného okamžiku od Tolla a byla jsem uchvácena. Taky ale miluju knížky od Gounella apod. Knížku od Anetky mi koupí přítel jako vánoční dáreček a já už se nemůžu dočkat. :))

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.