Like from my diary XXII: O pochybnostech, myšlenkách a čiré radosti

Sedím v kavárně a tyto řádky píšu do bloku. Nikdy předtím jsem si článek nepsala napřed na papír. Občas si napíšu nějaké body, ale upřímně, plánování se moc nevěnuju. Vždycky mi to přijde zbytečné. Já obecně o svých článcích moc nepřemýšlím, prostě píšu a píšu a téměř nikdy nic nepřepisuju (kromě pravopisných chyb teda - díky, Leničko!). Nemám to promyšlené, ale tím pádem se občas stává, že téma, co mám v hlavě převedu "na papír", pak zveřejním a někdy mi pak hlavou projede myšlenka, že to téma mohlo být zpracované lépe. Víc užitečně. Víc originálně. Víc... Nebo míň... 

Pokud se rozhodnu té myšlence dál věnovat, moje mysl dojde k dvěma závěrům - 
1. Lépe jsem to napsat nemohla, protože kdybych mohla, tak to "lepší" je. Pak mi naskočí další: 2. Co to znamená to "lepší" a kdo to vlastně hodnotí? Je to moje ego, které se srovnává s někým jiným nebo ego, co mělo nějakou představu, kterou samo sobě nenaplnilo a teď pochybuje? A k čemu tím chce dojít? ... Teď jsem si vzpomněla, že je tu ještě jeden závěr - že "pochybnosti" můžou hnát dopředu, abych(om) byli lepší... v tom případě se ale pak můžeme zase v vrátit k bodu č. 2 - tedy, co znamená "lepší"? Samozřejmě, na některé věci jsme si vymysleli nebo změřili nějaké "standardy", které mají určovat, co je lepší a co horší, ale tuším, že takto to "ve skutečnosti" - pro naši "duši" - nefunguje.

Když se podívám "za to všechno", cítím akorát pochopení. Pochopení toho, že "věci" dělám nejlépe, když z nich mám čirou radost a je jedno, co za činnost to je. A "čirou radost" cítím tehdy, když jsem v přítomnosti a dělám to vědomě. Pochyby pak většinou přicházejí až "po činnosti", když se vracím zpátky a spekuluju, hodnotím. Pochyby přicházejí i tehdy, když "vědomě přítomná" nejsem a zaseknu se na domněnkách nebo přicházejících myšlenkách. Fakt ale je, že teď to taky hodnotím, taky hledám "příčiny", které mě zrovna napadají a házím je na papír (tentokrát doslova :)). 

Před pár dny jsem byla šíleně protivná. Radan mě vyzvedl v práci, šli jsme se projít a všechno bylo "špatně" - počasí, plány i rychlost naší chůze. Radan se mě ptal, co mi je a já jen otráveně mumlala něco nespecifikovatelného. Tak to zkusil znovu - na co myslím? A já nevěděla. Věděla jsem jenom, že nejsem TADY, že nevěnuju pozornost tomu, co je, co se děje, ale jsem zaseknutá na nějakém POCITU. Nekonkrétním, ale velmi mocném pocitu. A nebudu si vymýšlet, došlo mi to až doma, když jsem se najedla a bylo mi teplo. 

Vlastně, i v tomto případě jsem se "vrátila do minulosti" a tzv. na něco přišla. A chvíli jsem se díky tomu cítila fakt dobře. Pak jsem ale přišla i na to, že je to jedno a to samé - ať už to hodnotím v pozitivním nebo negativním světle. Jsem to zase jen já, která to pojmenovává. A samozřejmě, že příjemné myšlenky a hodnocení ego vítá víc... protože vytváří ujištění, že "moje osoba" je nakonec docela chytrá/šikovná/schopná. Ve své podstatě je to ale to samé, jako když je ta "moje osoba" špatná/nešikovná/neschopná. Všechno jsou to jen (mé) myšlenky. A všechny jsou v podstatě v pořádku. Užívejme si je, prožívejme si je, naštveme se na ně, těšme se z nich, jen se s nimi neztotožňujme. Myšlenka přijde a zase odejde.  Proč se ztotožňovat s něčím tak pomíjivým, jako jsou myšlenky? Proč dávat myšlenkám, které jen tak poletují, nad námi takovou moc?

Nakonec žádný "závěr" a žádnou jasnou odpověď nemám. Odevzdávám se nevědomosti... :)