Po, 05. 12. 2016, 21:56

Like from my diary XXIII: Být sám sebou II.

sunset in Oslo

Kráčím obvyklou cestou z práce, dolů z hřbitova, kde je teď přes zimu úplná tma a občas mám co dělat, abych trefila na ten správný chodník. Ale cesta je asi o dvě minuty rychlejší, než kdybych šla "oklikou", takže je to jasný. Navíc, když už scházím úplně dolů k našemu baráku, vidím nám do oken... Většinou Radana "přistihnu", jak sedí u počítače, ale dneska jsem ho viděla v kuchyni. Bylo zamlžené okno a on něco krájel. Když jsem šla po schodech až k našemu bytu, cítila jsem úžasnou vůni a hlavou mi znělo... doma, doma, doma.

Stalo se to asi před deseti minutama, proto to zmiňuju. Pravda je taková, že v životě každého z nás se pořád něco děje. Nebo v mém určitě. Ale častokrát si to nikam nezaznamenám, protože zrovna není kam a pak na to zapomenu nebo mi to nepřijde dostatečně zajímavé, což je trochu zvláštní. Třeba když jsem nedávno Leničce vyprávěla, jak jsem dělala cappucino norskému králi a nevěděla o tom, její první reakce byla "a proč si o tom nenapsala blog?". O čem bych fakt chtěla psát jsou naše sáhodlouhé rozhovory s Radanem, protože ty mi zajímavé přijdou. Nejvíc asi tím, že naše myšlenkové pochody jsou sice dost odlišné a na věci přicházíme z odlišných "základů", ale posloucháme se a jsme vůči sobě naprosto otevření, takže se společně neustále posouváme a obohacujeme. 

les

Nedávno jsme se bavili například o tom, jak běžné je, že se většinou chováme jinak, když si myslíme, že nás někdo sleduje/pozoruje, zvlášť třeba někdo, koho chceme zaujmout, nebo na jehož názoru nám z nějakého důvodu záleží. Mluvím obecně "o nás", ale o nás konkrétně taky, i když si to "alespoň" uvědomujeme a tím pádem je prostor k tomu to vidět a být vědomější. Nedávno jsem si to uvědomila v práci, když jsem byla sama vzadu, hrála skvělá písnička a já se pustila do tance a byla jsem naprosto uvolněná a nesnažila jsem se o žádné "pózy". Když tancuju ve společnosti lidí, zezačátku, než se tomu momentu fakt odevzdám, mám chvíli tendence se snažit, aby to nějak vypadalo, protože mám asi pocit, že se všichni dívají a všechny to zajímá. Tak za prvé - pravděpodobně to nikoho nezajímá a za druhé - jediný, kdo se doopravdy hodnotí, jsem já sama. A i kdyby si někdo něco říkal, většinou to ve skutečnosti vůbec není o mně. Z toho plyne, že ztrácíme spoustu času tím, abychom se zalíbili, než konečně zjistíme, že nejvíc se budeme "líbit", když se přestaneme snažit a prostě se jen uvolníme a budeme sami sebou. Prostě projevíme svou podstatu.

sunset

sunset

Trochu to vlastně souvisí s další myšlenkou, o které jsem nedávno taky přemýšlela a ta je o tom, jak často slýchám v okolí a na sociálních sítích, abychom se snažili být "jiní než ostatní". Prostě se vyčlenili a nedělali to, co dělají všichni. Upřímně nevím, co to znamená. Ale můj selský rozum mi říká, že když jednoduše zůstanu svá a půjdu "s proudem", s tím, co cítím, s tím, co vychází ze mě, budu jedinečná, i kdyby to samé co mě, zajímalo někoho jiného nebo dokonce spoustu lidí. Některým "nálepkám" se člověk prostě nevyhne, a to je v pořádku. Pravidelně ale propadáme módním trendům a tím se jakoby natlačíme do nějaké škatulky. Ta nám sice dává "jistotu" a jistota je fajn, ale po chvíli nám v ní začne být těsno a začneme mít chuť se znovu odlišovat. Jeden příklad z mojí nedávné zkušenosti je, když jsem se dozvěděla o veganství a byla jsem toho naprosto plná. V prvních dnech, kdy jsem se dívala na všechny ty dokumenty, jsem ztratila nadhled a doslova mě to pohltilo. Měla jsem pocit, že jsem do teď dělala všechno špatně a teď musím změnit od základu svůj životní styl, protože jsem neviděla jinou cestu. 

Možná, že kdybych se nezastavila, přidala bych si k nálepce "blogerka, baristka, z Osla" ještě nálepku "vegan". A možná by se to časem stalo i mojí identitou a byla bych skrz ni vnímaná. S odstupem času jsem si uvědomila, že to není černo-bílé. Že na to, abych byla ekologicky uvědomělejší nemusím být pod konstantním tlakem, že takhle něco "musím" dělat a tohle zase "nesmím". Došlo mi, že se nikam škatulkovat nechci, že se nechci připoutávat k nějaké další identitě, se kterou navíc nejsem v souladu. Na druhou stranu, pro mě to chvilkové "zaslepení" znamenalo, že jsem otevřela dveře něčemu, co pro mě bylo uzavřené. Skutečně si myslím, že veganství, teda ta myšlenka za tím, není jenom nějaký chvilkový trend, považuju to za důležité téma a je paráda, že se dostává do širšího povědomí. Opravdu jsem změnila nejen svůj jídelníček, ale postupně a přirozeně jsem se začala daleko víc zajímat o životní prostředí a o fér obchodní podmínky. Prostě jsem se otevřela, každý den si rozšiřuju obzory a hledám odpovědi sama v sobě (a na Googlu :)). Jasně, o inspirativních a důležitých věcech je úžasné a "správné" mluvit, ale pokud to jde opravdu přímo "z vašeho zdroje", je v tom cítit lehkost a to je přesně to místo, ve kterém se můžeme opravdu potkat. 

Je to už trochu ohrané, ale hrejme si víc, zkoušejme, prožívejme a dívejme se pořádně na celý obrázek. Nebo ho alespoň chtějme vidět.

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.