Út, 14. 02. 2017, 17:38

LOVE (21): Co se změnilo po svatbě a jak vnímám manželství

sweet melange valentýn

Dneska je ten den, kdy jsou všude okolo srdíčka, kytky, růžová a červená a nepřeberné valentýnské akce a dekorace a zamilované páry. Tedy, pokud to chcete vidět. Pokud ne, tak to všechno sice jako mávnutím kouzelného proutku nezmizí, ale nebude se vás to týkat, nebudete tomu věnovat pozornost. 

Dneska ráno, při koukání na spícího Radana, jsem si uvědomila, že jsem přestala - i podvědomě - očekávat nějaké dárky a zamilovaná gesta a vůbec to není tak, že bych na ně zanevřela, což Radana napadlo, když jsem mu teď tu poslední větu přečetla. Spíš mi došlo, že spolu každý den trávíme alespoň chvilku "vědomě", kdy si povídáme o "hlubokých" a zajímavých tématech, o svých pocitech, strachu, lásce a že ty květy, co by mi zrovna dneska přinesl (protože bych ho o ně nejspíš sama poprosila) by mi udělaly radost hlavně proto, že si je můžu vyfotit a dát na instagram. Což neznamená, že si už nikdy nevyfotím na instagram květy, že jo :).

My jsme se před pěti a půl lety dneska "našli v davu" a ta proudící energie, která nás tehdy spojila, je stále přítomná a nemusím o ni usilovat víc, než tím, že jsem, pozoruju a vnímám ji. Třeba z úsměvu, z toho, když se na mě Radan svalí jako mrož anebo když jen mlčky někam jdeme a držíme se za ruce.

vanilkový cheesecake
Vanilkový cheesecake pro Radana k pět a půl letému výročí :)

Nicméně, před pár dny nám Kuba poslal naše delší svatební video a to znovu vytáhlo vzpomínky na "náš" den a na měsíce po něm. Pak jsem ještě dostala dotaz, jaký mám z manželství pocit teď - skoro třičtvrtě roku po svatbě - a co se změnilo. To bylo dnes ráno, mezitím jsme stihli kávu, nákup, jógu a strčit cheesecake do trouby. A teď tu posledních pár minut sedím, píšu tyto řádky a vlastně poprvé opravdu přemýšlím, co se pro mě po svatbě změnilo. První bezprostřední odpověď je, že nic. Pro nás byla naše svatba příležitostí, jak s naší rodinou a přáteli společně oslavit lásku. Nehledala jsem v ní ujištění nebo jistotu a ani jsem nezískala pocit, že ji mám. Už před svatbou jsme spolu navíc několik let žili, platili nájem, pracovali v cizí zemi... Ani jsem po svatbě Radana nezačala milovat víc. Vzala jsem si ho s vědomím, že ho nevlastním (to je jinak dobrý kontrast slov) a že tu primárně není proto, aby mě udělal šťastnou. Skrz něj se učím o sobě, důvěře, úplnému otevření se, kdy s ním nahlas sdílím své strachy, obavy, lásku i záliby a otevírám se těm jeho, respektu, úctě a to je přítomné každý den, v každé situaci a nejvíc v těch, kdy spolu nesouhlasíme, kdy si nenaplňujeme představy, třeba jak by měl vypadat společně strávený večer nebo příští destinace, kam se chceme podívat, což jsou tedy maličkosti, ale všichni víme nebo alespoň tušíme, že právě maličkosti jsou to, co tvoří celek :). Je ale jeden pocit, který se po svatbě projevil silněji - že jsme tým. Začala jsem vnímat jednotu nás dvou. Je pro mě jednodušší se projevovat a naplno se odevzdávat tomu, co právě je. A vnímám to i v souvislosti s budoucími dětmi. Toto téma se přirozeně otevřelo právě po svatbě a pro mě osobně tak není proto, že "to tak má být", že bychom je teoreticky nemohli mít i bez ní. Ale v manželství jsem začala míň spekulovat a jsem si víc vědomá své lásky a vděčnosti a přání trávit svůj život s Radanem. Většinu dní si ale vůbec neuvědomuju, že jsem vdaná a upřímně, ani ty prstýnky, co nosím na levé ruce, ve mně žádný intenzivní pocit nevyvolávají. A pak jsou chvíle, kdy mi to dochází naprosto - třeba když se snažíme zaregistrovat jako manželé v Norsku a je to směšně zdlouhavá cesta plná posílání, překládání, potvrzování, apostil a podobných věcí. Ne, že bychom s tím pořádně začli :). 

Radan před svatbou tvrdil, že se určitě všechno změní a já si do teď nejsem jistá, jestli to myslel vážně nebo ne. Představoval si totiž, že určitě budeme mnohem zodpovědnější, pořádnější, dospělejší a že jeho "párty život" končí a teď už bude jen "nudný dospělý muž". Hmm, realita je taková, že se nezměnilo téměř nic - doma se nám pořád povaluje oblečení, věci pořád odkládáme "na potom", pořád jsme (jak) malé děti a ještě nikdy jsem mu nezatrhla žádnou párty. Naše životy jsou ale bohatší o vzpomínky na jeden nezapomenutelný den, ze kterého bych nezměnila ani vteřinu.

A to je moje odpověď na to, jak vnímám manželství. A jsem ráda, že o tom píšu právě dneska, protože se trocha toho patosu mezi těmi srdíčky všude okolo ztratí :). Přeju vám láskyplného a příjemného Valentýna a pokud ho neslavíte - užijte si úterní večer :).

sweet melange radan a terezka

Jak vnímáte svatbu vy? A ti, co už jste manželé - co se u vás změnilo? 

Komentáře

Napsal(a) Ani (neověřeno), Út, 14. 02. 2017, 20:37*

Přísahám, Teri, že pro dnešek už s tvými články končím. :)

Pro nás je slovo manželství dost aktuální, protože v květnu budeme mít svatbu my dva. Já doufám, že se nezmění vůbec nic - budeme pořád ty dva, co si chtějí splnit své sny, budeme si dělat drobné neviditelné radosti, jako když přijdu domů z práce a čeká na mě roztomilá večeře s milovanými rajčaty, ráno mám vždycky uvařený čaj k snídani, když je o to požádáno, dojdu přes celý byt toho druhého obejmout a políbit, udělám masáž při dlouhém řízení a tak. :) Doufám, že to prostě bude tak, jak to má být. Budeme - přesně, jak ty píšeš - TÝM! Už teď cítím, jak se tahle věc tvoří v našem doma a jen čekáme na to, až se ten tým bude jmenovat stejně. 

A přesně jak píšeš, budeme v ten den slavit naši lásku a lásku všech našich nejbližších.

Já se spíš teď hrozně zamýšlím nad tím, jak některé slečny řeší, zda mít svatbu fialovou nebo světle růžovou, jestli mít šaty se závojem, kolik kupovaly mandliček ve tvaru srdíčka na výslužky, jestli mít raději jutu nebo obyčejný bílý ubrus. Proč to vlastně tak řeší? Důležité je to, co bude potom! To my dva a pak možná někdy tři a čtyři (možná i pět :D).

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.