Sobota v lese

Když se vydáte nahoru na Holmenkollen (který možná všichni znáte z televize z nedávného biatlonu), čeká vás nádherný výhled na město, které ve srovnání s lesy, jezery a fjordem vypadá úplně malinkaté. Jenže Holmenkollen je pořád "jen" záčátek, za ním i vedle něj jsou nekonečné lesy a nad celým Oslem jsou stovky, možná tisíce turistických stezek. Nedávno jsem dokonce četla, že Oslo z víc než poloviny (52%) tvoří lesy. A já se musím přiznat, že toho s Radanem využíváme dost málo. I když, záleží na perspektivě - za poslední půlrok jsme na celodenní túře byli častěji, než předtím za tři roky dohromady. Má to vzrůstající tendenci. A hlavně nás to začalo bavit.

Dlouhou dobu se pro mě příroda v Oslu rovnala jezeru Sognsvann, které jsme kdysi mívali kousek od bytu. A fakt až loni jsem si uvědomila, že je to vlastně jen takový výchozí bod do "divokých lesů", kde se teprve dějí věci. 

Včera jsme vyšli znovu. V deset ráno jsme se sešli s našimi kamarády a šli prozkoumat oblast, kterou jsme nikdy předtím moc neregistrovali ani na mapě. Vybavení dvěma druhy čaje, kávou, vodou, pitou s rybičkovou pomazánkou a horalkou, kterou jsem vyhrabala ze zákoutí našeho špajzu, jsme se vydali vstříc celodennímu dobrodružství. Sluníčko hřálo a nabíjelo nás energií. První část túry mi přišla nějak moc jednoduchá, šli jsme po "obyčejné" cestě, ale zase jsme viděli pohled na město zase trochu z jiného úhlu. Zajímavější to začalo být, když jsme vkročili na promočené golfové hřiště a nevěděli, kterou cestou se vydat. GPSku jsme si zakázali a tudíž jsme se párkrát vydali jiným směrem, než jsme trefili tu "správnou" trasu. A pak jsme najednou byli v lese a začala nám "strastiplná" cesta plná klouzání, objímání stromů, zvednutých žaludků - to když se mi podařilo ustát kluzkou zem - a vlastně i pádů - to když jsem ten sněhový led pode mnou neustála. Všechny pády provázel záchvat smíchu, hlavně na mojí straně. Takže dobrý.

Nejúžasnější na celém dni bylo sluníčko. A když mezi stromy nehřálo, šlo to hned znát. Pak vzduch - ten norský je nejčistší, jaký jsem kdy dýchala. Taky mě bavilo koukat na jehličí ve sněhu/ledu, které vypadalo jako kopr v omáčce. Naštěstí jsem ho nemusela jíst, kopr nesnáším :). A vlastně ty nejnebezpečnější úseky jsem si užívala nejvíc. Vyžadují mou úplnou přítomnost a když myšlenkama na chvilku někam odběhnu, doslova ztrácím "půdu pod nohama". Vždycky, když čtu citáty a slova o tom, jak v přírodě nacházíme a poznáváme sami sebe, přijde mi to příliš abstraktní a vlastně mě to na tom trochu rozčiluje. Mně bytí v přírodě pomáhá vydávat (fyzickou i psychickou) energii, která se mi pak o to intenzivněji vrací v podobě radosti, vděčnosti, pokory i lásky. Hluboko v lesích si uvědomuju svou malost v kontextu celého světa a zároveň svou nekonečnost a pocit jednoty. Když se proplétám mezi stromy, cítím, že nemám kam utéct a hlavně, že není proč utíkat, protože jsem správně. Přirozeněji se odevzdávám přítomnosti a přestávám bojovat s jakýmikoliv pocity méněcenosti nebo třeba neschopnosti, protože tam - v ten okamžik - jsem naprosto schopná a silná a jsem si toho i vědomá. Jsou to pomíjívé momenty - všechno se neustále mění a je v pohybu - ale jsem schopná je prožít, užít naplno a nedržet se jich. Beru si z nich ale esenci, která tvoří můj svět.  

Jak se cítíte v lesích vy? Co ve vás příroda probouzí nebo vyvolává?