Čt, 13. 04. 2017, 14:56

Like from my diary XXIX: O sklíčenosti

sweet melange

Bylo pondělí dopoledne a "přepadlo" mě to z ničeho nic. Pocit neschopnosti, nepatřičnosti, méněcennosti, otázky typu: "co dělám se svým životem?" a navíc, když jsem koukla kolem sebe, připadalo mi, že je všude šílený bordel. Protivně jsem začala drhnout kuchyň a netrvalo dlouho a já někde za tím oparem vzteku rozpoznávala klid. Jenže, to by bylo moc jednoduché. Radan se mi snažil pomoct. Snažil se mě rozveselit, chtěl, aby všechno bylo v pohodě. A to mě ještě víc rozčilovalo. A tak se mě po chvilce začal bát. Chodil kolem mě po špičkách, házel vystrašené oči. A to mě taky rozčilovalo, protože jsem uviděla, že mi jen zrcadlí mě samotnou. Sice ve své "vlastní" formě, ale hraje tu roli pro mě a mně je "samozřejmě" nepříjemná. Požádala jsem ho, ať mě nechá být. Začala to být zábava. Na jednu stranu jsem si byla vědomá té dráhy a viděla snad i její prapůvod, na tu druhou jsem se do ní úplně ponořila a tu nahromaděnou energii začala využívat jako "hnací motor" pro jakoukoliv aktivitu. Někde u třídění igelitek, kterých pořád máme doma desítky, přestože jsme za poslední čtyři měsíce domů žádnou novou nepřinesli, jsem ten svůj "stav" přestala i hodnotit a prostě jen byla a dělala to, co jsem zrovna dělala. A když se ke mně po hodince nebo dvou Radan přidal, mlčky jsme oba uklízeli a občas se pohladili úsměvem. 

Vzpomněla jsem si na výrok, o kterém mi kdysi vyprávěla Lenička a je z knížky Čirá radost od Anthonyho de Mella. Jednou se žáci zeptali svého zenového mistra, co mu přineslo osvícení? A ten zenový mistr odpověděl: "Nu, povím vám toto. Než jsem byl osvícen, býval jsem někdy sklíčený. Co jsem dosáhl osvícení, bývám někdy sklíčený." Ale sklíčenost už není co bývala, to dodala Lenička. Je to jeden z nejtrefnějších výroků, které jsem kdy slyšela. A to proto, že mi připomíná, že cílem přece není nebýt nikdy sklíčený nebo smutný. Každý den na to narážím. Když nemám náladu, snaží se mě někdo rozveselit a "vrátit do normálu". Nebo se o to pokouším sama. Když mě něco bolí, lituju se nebo mě lituje někdo jiný. Jenže pořád znovu a znovu zjišťuju, že se podobných nálad nebo stavů nedá zbavit. A hlavně, že není důvod se jich zbavovat. Ony prostě přicházejí odknikud a po nějaké době zase odejdou do prázdna, ať už se o to snažím nebo ne. Můžu s nimi akorát nebojovat. Nepřikládat jim důležitost. A nebo jim naopak tu důležitost dát a nechat se tím na tu chvíli ovládat. I to je v pořádku, pokud to zrovna tak cítím nebo chci... A jaký má teda vůbec význam se tím takto zabývat, když cokoliv, co uděláme nebo neuděláme je v pořádku, ptáte se? Hmm, já bych to nazvala třeba osvobození se od připoutanosti. Od lpění na tom, jaké si myslíme, že to má být. Protože pak jsou vlastně i ty vzteky a pocity méněcennosti nebo cokoliv, s čím zrovna "bojujeme" stejně (ne)podstatné jako pocity absolutního štěstí. Nerozlišitelné a prožité naplno. Protože i ta "sklíčenost" může být příjemná. 

sweet melange oslo

Pokud máte chuť, napište mi cokoliv, co se vám chce... o vašich pocitech, zkušenostech, uvědoměních... nechte to proudit :).

Komentáře

Napsal(a) barunka (neověřeno), Pá, 14. 04. 2017, 13:16*

Teri, nikdy nikomu nic nekomentuju, ať na instagramu nebo blozich, který čtu a jsou super. Ale ted jsem udělala výjimku, protoze mi přijde, jako bych to psala ja sama. Teda ja bohužel nedošla ke stejnym závěrům jako ty, ale je to trefný. Sklicenost je to pravý slovo na takovýhle stavy, který mivam a se kterej me se (uplne zbytečne) snažím prat. Ve výsledku jsem na sebe nastvana nejvíc za to, že jsem se nepřeprala:). A ono to vlastně není nutný. Dekuju

Ahoj Barunko,

tak to mám velkou radost, že tě článek přiměl mi tu ten komentář nechat! Děkuju! Vlastně jak za komentář, tak hlavně za to, co píšeš. Těší mě, že se ta slova k tobě nějakým způsobem dostaly :).

Měj se hezky, Tereza.

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.