Like from my diary XXIX: O sklíčenosti

Bylo pondělí dopoledne a "přepadlo" mě to z ničeho nic. Pocit neschopnosti, nepatřičnosti, méněcennosti, otázky typu: "co dělám se svým životem?" a navíc, když jsem koukla kolem sebe, připadalo mi, že je všude šílený bordel. Protivně jsem začala drhnout kuchyň a netrvalo dlouho a já někde za tím oparem vzteku rozpoznávala klid. Jenže, to by bylo moc jednoduché. Radan se mi snažil pomoct. Snažil se mě rozveselit, chtěl, aby všechno bylo v pohodě. A to mě ještě víc rozčilovalo. A tak se mě po chvilce začal bát. Chodil kolem mě po špičkách, házel vystrašené oči. A to mě taky rozčilovalo, protože jsem uviděla, že mi jen zrcadlí mě samotnou. Sice ve své "vlastní" formě, ale hraje tu roli pro mě a mně je "samozřejmě" nepříjemná. Požádala jsem ho, ať mě nechá být. Začala to být zábava. Na jednu stranu jsem si byla vědomá té dráhy a viděla snad i její prapůvod, na tu druhou jsem se do ní úplně ponořila a tu nahromaděnou energii začala využívat jako "hnací motor" pro jakoukoliv aktivitu. Někde u třídění igelitek, kterých pořád máme doma desítky, přestože jsme za poslední čtyři měsíce domů žádnou novou nepřinesli, jsem ten svůj "stav" přestala i hodnotit a prostě jen byla a dělala to, co jsem zrovna dělala. A když se ke mně po hodince nebo dvou Radan přidal, mlčky jsme oba uklízeli a občas se pohladili úsměvem. 

Vzpomněla jsem si na výrok, o kterém mi kdysi vyprávěla Lenička a je z knížky Čirá radost od Anthonyho de Mella. Jednou se žáci zeptali svého zenového mistra, co mu přineslo osvícení? A ten zenový mistr odpověděl: "Nu, povím vám toto. Než jsem byl osvícen, býval jsem někdy sklíčený. Co jsem dosáhl osvícení, bývám někdy sklíčený." Ale sklíčenost už není co bývala, to dodala Lenička. Je to jeden z nejtrefnějších výroků, které jsem kdy slyšela. A to proto, že mi připomíná, že cílem přece není nebýt nikdy sklíčený nebo smutný. Každý den na to narážím. Když nemám náladu, snaží se mě někdo rozveselit a "vrátit do normálu". Nebo se o to pokouším sama. Když mě něco bolí, lituju se nebo mě lituje někdo jiný. Jenže pořád znovu a znovu zjišťuju, že se podobných nálad nebo stavů nedá zbavit. A hlavně, že není důvod se jich zbavovat. Ony prostě přicházejí odknikud a po nějaké době zase odejdou do prázdna, ať už se o to snažím nebo ne. Můžu s nimi akorát nebojovat. Nepřikládat jim důležitost. A nebo jim naopak tu důležitost dát a nechat se tím na tu chvíli ovládat. I to je v pořádku, pokud to zrovna tak cítím nebo chci... A jaký má teda vůbec význam se tím takto zabývat, když cokoliv, co uděláme nebo neuděláme je v pořádku, ptáte se? Hmm, já bych to nazvala třeba osvobození se od připoutanosti. Od lpění na tom, jaké si myslíme, že to má být. Protože pak jsou vlastně i ty vzteky a pocity méněcennosti nebo cokoliv, s čím zrovna "bojujeme" stejně (ne)podstatné jako pocity absolutního štěstí. Nerozlišitelné a prožité naplno. Protože i ta "sklíčenost" může být příjemná. 

Pokud máte chuť, napište mi cokoliv, co se vám chce... o vašich pocitech, zkušenostech, uvědoměních... nechte to proudit :).