Like from my diary XXX: Co se učím od ne-moci a o uvědomování si své moci

Probouzím se kolem šesté ráno a už se mi nechce spát. Chvíli se jen tak válím ve svém dětském pokoji, který za ty roky trochu "dospěl". Je pořád plný mých dětských deníků, korková nástěnka nad stolem zůstala od maturity téměř neměnná, ale oblečení, hračky i knihy mi v poličkách trochu prořídly a hlavně přibyla manželská postel. 

Když scházím dolů po schodech do obýváku, Lenička už je vzhůru a zdraví mě svým typickým energickým hlasem. Tatínka jsem nestihla, už odjel do práce, ale vzpomínám si, když jsem chodila na střední a vstávali jsme před šestou spolu a naprosto si vyhovovali, protože se ani jednomu z nám po ránu nechtělo mluvit. A tak jsme mlčeli. Někdy je ve vzájemném mlčení a naladění se na toho druhého víc, než ve sto přesně vybraných slovech. 

Možná si všímáte, že poslední měsíc až dva trávím(e) v podstatě stejně času doma jako v Oslu. Dva týdny doma, dva týdny v Oslu, tři týdny doma, čekají nás tři týdny v Oslu a pak zase skoro tři týdny doma. Upřímně, v nejintenzivnější fázi mého ledvinového zánětu, v propocené posteli se čtyřicítkama horečkama, jsem měla hodně silný pocit, že už v Oslu nemůžu být. Že už to tam nevydržím. Řekla jsem o tom Radanovi, kterému zase celá situace nepřišla jako vhodná chvíle na řešení tohoto "problému". 

A tak jsme odletěli domů k mým rodičům, dobírala jsem antibiotika a fyzicky se začala cítit dobře. Byla jsem na několika vyšetřeních, pak na konzultaci s jednou lékařkou, která se zabývá přírodní medicínou a získávám zpět sílu. 

Poslechla jsem si od svých blízkých několik názorů na to, jestli zůstávat nebo nezůstávat v Oslu, ale hlavně mám dostatek času dívat se na celý obrázek s odstupem. A to je něco, co jsem ztrácela.

Víte, já začala být pravidelně nemocná loni v říjnu. V době, kdy jsem se rozhodovala, jestli vzít nabízený plný úvazek v kavárně, kde pracuju a nebo odejít. Vzala jsem ho, přestože jsem vnitřně cítila, že už mi to nic moc nedává. Nechala jsem se stáhnout strachem, pohodlností a pochybnostmi, jen jsem si to nepřipouštěla. A tak se začalo ozývat tělo a začalo mi dávat signály. Nejdřív hodně "decentně", občas škrábání v krku, nějaká slabá rýma a tak. Po novém roce se intenzita začala stupňovat a já z toho v únoru vyvodila, že to je určitě tím plným úvazkem. Tak jsem začala pracovat míň, jenže moje bolesti v krku a horečky z ničeho nic nepřestávaly, i když jsem podle všech testů byla úplně a kompletně zdravá.

Cítila jsem, jak se odpojuju sama od sebe, začala jsem mít velký strach, že jsem vážně nemocná a ještě si vyčítala, že tomu věnuju tolik pozornosti, protože tím si to přece zaručeně přitáhnu... :) Nedokázala jsem se napojit na svůj "zdroj", nevěděla jsem pořádně, jak se cítím, často jsem měla silné pocity úzkosti "z ničeho" a začala stagnovat. Upřímně, podvědomě jsem začala vyčítat i Radanovi, že i on je zaseklý na místě a nikam se nehýbe. Což je samozřejmě hlavně moje zrcadlo. 

Když jsem před těmi dvěma až třema týdny onemocněla s tím ledvinovým zánětem, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. To je docela šílený říct, co? Malé mírné signály nezabraly, tak přišel větší. Já samozřejmě vím, že vědecky ani lékařsky to takto "nefunguje", netvrdím, že nějaká "špatná myšlenka" mi způsobila zánět ledvin. Ale moje nepřijímání sama sebe a situace, ve které se nacházím a zaseknutí se na místě tomu přispělo. Ono totiž přirozené je, že je pořád všechno v pohybu, ale já se ze strachu a díky různým naučeným drahám, které si s sebou nosím už od dětství, rozhodla držet se svých přestav a situací, které mi už neslouží. A mně (možná paradoxně) tento zánět pomohl se znovu nadechnout, zase se otevřít a hlavně si uvědomit, že mi fakt nestojí v cestě místo, kde žiju, práce, ve které jsem nebo vztahy, že jsem to fakt já a vždycky jenom moje "já". 

Já se opravdu cítím dobře v Česku a na Slovensku a na povrchové úrovni se může zdát až nelogické tu nebýt. Na co jako čekáme? Nás v Oslu doopravdy nic moc nedrží. Nemáme tam závratnou kariéru ani vlastní byt, pár kamarádů ano, ale drtivá většina z nich nejsou Norové. Jenže když se teď vrátíme, tak co? Co se stane? Já si poslední měsíce tak hezky programovala, že už mi Oslo nemá co předat, že se tam necítím dobře, že tam neumím projevit svůj potenciál (ať už to znamená cokoliv) a naopak si domýšlela, jak by to v ČR/SR bylo jednodušší, kreativnější a mnohem mnohem lepší. Možná jo. Jenže fakt je taky ten, že jsem se nějakou dobu systematicky oslabovala, zahrabávala do komfortní zóny a "utíkala do nemocí". Uzavírala jsem život v Oslu a nepouštěla k sobě nic nového, protože "na co, když tu přece nechci být napořád?"

Mám teď hodně času a hodně podnětů být sama se sebou, v tichu a hledat svoje odpovědi tam, kde je najdu. V sobě. A docházím k tomu, že moc analyzuju a o to míň jdu s proudem. Že věnuju hodně pozornosti tomu, co bych mohla dělat a čím bych měla být, místo abych prostě jen byla sama sebou a nechala tuhle svou "podstatu" projevit se. To bývá často moje "potíž", pocit, že nejsem dost dobrá, že nic pořádně neumím a ještě výčitky a domněnky, že "jsem taková". Jenže, co když to nejsem já? Když připustím, že je to opravdu jen dráha, jen forma, kterou si částečně nesu po svých rodičích a částěčně jsem si ji vyrůstáním vybudovala, zůstane jen nekonečný prostor, který je plný "potenciálu". Protože čím víc vrstev, domněnek a představ svých i okolí na sebe nabírám, tím víc se vytrácí lehkost a radost a tvořivost. A tak dneska děkuju za ne-moc, protože díky ní si začínám uvědomovat, projevovat a používat svou moc.