Út, 18. 07. 2017, 16:09

BLOG: Když mi bylo šestnáct...

Sognsvann, Norsko

Když mi bylo tak 16, toužila jsem po ruchu velkoměsta a světlech, po herecké nebo modelkovské kariéře, po rychlém životě, všechno stihnout, všechno zažít, být tam, kde se "něco" děje a neuměla jsem si ani jen představit, že bych žila mimo město, mimo všechny tyhle možnosti. A pak jsem postupně rozpoznávala, že nejvíc spojená sama se sebou jsem v přírodě, v klidu, koukajíc na plápolající listy na stromech, na proudicí řeku nebo rozbouřené moře. Ze začátku mi to přišlo dost nudné - ego chce pořád nějaký vzduch a impuls, něčeho se chytit - ale pak, když jsem se uvolnila, prodýchala a nechala projevit přítomnost, přišlo mi to jako nejzáživnější chvíle na světě...

Uvědomila jsem si ale, že obojí je v podstatě jen koncept. Koncept velkoměsta, ruchu, chaosu. Koncept přírody, klidu, rovnováhy. Jedno není horší, než druhé. Na obojím se dá slušně ujíždět, ztotožnit se s tím. Ale hlavně, není v tom rozdíl. Za všemi pojmenováními, škatulkami, hodnocenímj e to "Jedno".

Často tomu "rozumím" jen rozumem, ale když o to pochopení přestávám usilovat, proudí to celým mým bytím. Jen na okamžik, než mě zase přehluší mysl. Ale je to "tam". A čím míň se snažím, tím víc tím jsem...

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.