Na co NORSKÉHO budu vzpomínat, až se jednou vrátím zpátky domů

Před pár týdny na mě na facebooku vykoukl článek Jany LeBlanc, která na svůj blog "Co mi dnes udělalo radost" napsala článek o tom, co jí chybí z Česka v Americe. Záhy na to pak napsala ještě o tom, co by jí naopak chybělo z Ameriky, kdyby se přestěhovala zpátky. Přišlo mi to jako úžasný námět na článek a vlastně jsem na podobné téma chtěla psát už dávno, když jsem si doma dávala kyselý okurky a říkala si, jak mi v Norsku ty "pravý český okurky" chybí. Jenže pak se mi nechtělo přemýšlet, a tak jsem podobný článek zazdila. Tehdy mě totiž nenapadlo to obrátit a napsat o tom, co mi bude chybět z Norska, až se vrátíme domů. Možná je to právě tím, že jsem byla ve fázi: "Už nechci být v Norsku ani minutu."  Ale pak mi došlo, že jdu fakt akorát sama proti sobě, a tudíž jsem se rozhodla si naopak všímat toho, co na životě tady miluju, co tu můžu ještě vidět, zkusit, zjistit sama o sobě. 

Upřímně, dlouho jsem se snažila vymyslet konkrétní body, ale nic mě nenapadalo. Tak jsem tu otázku nechala jen tak poletovat ve vzduchu a během pár dní mi ty odpovědi přišly samy. Jen mi připadá, že to není tolik o "bude mi chybět", jako spíš "budu s vděčností vzpomínat" a taky "ponesu si s sebou". 

Koselig

Venku mrzne, je tma už od tří odpoledne, padá sníh a doma je to prosvětlené světýlky, spoustou svíček, na gauči je na výběr z několika měkkých dek a polštářů. V ruce držíte skleničku vína, horkou čokoládu nebo čaj a povídáte si s přáteli, koukáte na film nebo si čtete knížku. Nikam nespěcháte, nehoníte se, užíváte si přítomnost. Čas strávený s rodinou a přáteli je cennější, než kariéra. Obklopujete se příjemnými lidmi a věcmi. Máte byt plný květin. Bytí v přírodě je pro vás přirozenější než nakupování ve velkých obchoďácích. Vychutnáváte si několik šálků kávy denně ve vaší oblíbené kavárničce na rohu. Vaříte si doma z kvalitních surovin, staráte se o sebe, jste milí a laskaví ke každému. Snažíte se vždycky navodit "útulno", všude, za každé situace, protože se chcete cítit dobře.

Myslím, že slovo "koselig" přeložit nejde. Nejblíž je tomu asi to "útulno", ale nejde jen o vnější svět, to slovo obsahuje celkový přístup - k sobě, k lidem, k životu. Po pár letech žití tady jsem to začala vnímat všude. V kavárnách, na úřadech, v MHDčku. A chybělo by mi. Na druhou stranu, až se jednou přestěhujeme, svoje vnitřní "koselig" si vezmu s sebou.

Dlouhé letní dny a noci

Spoustu mých kamarádů mi často vypráví o tom, jak by to v tom Norsku nedali, protože je tam pořád tma. No, já si to dřív taky myslela. A fakt je, že zimní měsíce jsou prostě tmavé. Já ale ráda trávím čas doma, pálím svíčky, piju horké čaje, koukám na seriály, takže do "dávám" celkem snadno. A v létě je tu zase pořád světlo. Je jednoduché v deset večer piknikovat venku a myslet si, že je teprve šest. Vstávání do práce na 6:30 je jednodušší, protože už od kolem čvrté vychází sluníčko. Všechno se zdá snadnější, protože mám pocit, že mám fakt hodně času. Až se jednou přestěhujem zpátky, na tyhle dlouhatánsky dlouhé dny budu určitě vzpomínat.

Norská příroda a moře

Včera jsme jeli na spontánní výlet na pláž. Vystoupili jsme na konečné tramvaje 18, prošli se tři kilometry lesem a ocitli se na jednom z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla. V milé kavárničce jsme si objednali hráškovou polévku a kváskový chleba zapečený s hříbky, seděli na vyhřáté skále a koukali na moře. Takových malých pláží je jen v Oslu hned několik a nemusím za nimi ani jezdit za město, i když právě tam mají největší kouzlo. 

Často bývá v Norsku tak chladno, že mi vlastně ani nedochází, že jsem u moře. Ale když jsem si včera smočila nohy v Oslofjordu, byl to tak úžasný pocit. Vděčnost, že žiju na tak krásném místě.

Vynikající voda z kohoutku

Po příjezdu z Česka se na norskou vodu vyloženě těším. Chutnější vodu jsem zatím ještě nikde nepila. A vůbec, v Česku mě trochu mrzí, že pořád není samozřejmost podávat vodu z kohoutku zadarmo. Tady můžu přijít kamkoliv do kavárny nebo restaurace a poprosit o sklenici vody a nikdo se nad tím vůbec nepozastavuje, je to ta nejpřirozenější věc.

Kamarádky

Za čtyři roky, co tu žiju, jsem poznala spoustu skvělých lidí. Je fakt, že většina mých nejbližších kamarádek tady jsou Češky. A fakt je i to, že bychom na sebe možná v Česku ani nenarazily, protože bychom se každá pohybovala v "jiných kruzích". Ale čím častěji se tu spolu potkáváme, tím víc si jejich společnost užívám. Rosteme spolu, postupně se všechny zasnubujeme, vdáváme, mluvíme o dětech, měníme práce, některé se plánujeme časem vrátit domů, a spoustu z nás tu chce zůstat. Možná je to tím, že jsem nikdy v Česku do žádné party kamarádek nepatřila, ale jsem ráda, že jsem tohle díky žití tady mohla poznat. 

"Životní úroveň"

Ať jste baristka, prodavačka v supermarketu, účetní nebo podnikatel, máte se tu finančně dobře. Díky progresivní dani - tedy čím víc vydělávám, tím víc platím na daních - tu nejsou tak obrovské rozdíly, jako můžou být u nás. Přijde mi, že je tu i díky tomu větší "sounáležitost", lidi si míň závidí a víc přejou, protože se každý má dobře. Až se jednou vrátíme domů, asi to bude skok. Myslím, že je ale vždycky "vykompenzovatelný" tím, pokud se živíte tím, co milujete.