Čtyři dny v Irsku - Dublin, Dundalk, Belfast a Killiney

Než jsme se vydali do Irska, věděla jsem o něm zhruba to, že odtud pochází Giunness a irská whiskey, což je vtipný, protože ani jedno z toho nepiju. Taky jsem z fotek na instagramu věděla, že je v Irsku hezká příroda a kdybyste se mě zeptali, odkud pochází St. Patrick's Day, k Irsku bych ho přiřadila a ještě vám řekla, že je 17.března :). Dublin jsem si představovala podobně (velký) jako Londýn. To jsem se teda trochu sekla, protože ani celé Irsko dohromady nemá tolik obyvatel jak Londýn. Každopádně, naše cesty po Evropě vždycky vybíráme podle cen letenek a tentokrát bylo na výběr mezi Dublinem a Helsinkama. A tak pro nás volba byla jasná. Nic proti Helsinkám!

V Irsku je o hodinu míň, než u nás, takže jsme ji ráno po příletu měli k dobru. Ubytovali jsme se přes airbnb v městě Swords, protože přímo v Dublinu pro nás nic cenově dostupného nebylo, a to ani, když připočítám cenu za autobus, který nás ty dva dny do Dublinu vozil. Bylo ale vtipné, že jsem si hned po zarezervování uvědomila, že "vlastně moje sestřenka žije v Irsku." Naštěstí to šlo změnit a tak jsme poslední noc ve Swordsu (a Dublinu) oželeli a strávili ji na severu v Dundalku, kde Bára žije. Ale to už předbíhám...

Den první

Na první pohled se mi Dublin nelíbil. Autobus nás vysadil v silně industriální části, venku bylo pošmourno, všude se něco stavělo a nejfotogeničtější mi přišly barevné dveře u některých bytů a nápis "look right" na přechodu, kde bych se normálně dívala doleva. Za ty čtyři dny v Irsku jsem mimochodem vůbec nepřišla na to, kam se mám vlastně dívat, aby mě nic nepřejelo... Bylo dopoledne, ještě jsme neměli žádnou kávu a tak jsme podle mých nepřehledných hvězdiček v googlovské mapě hledali tu "správnou" kavárnu, která by naši - hlavně Radanovu - potřebu kofeinu ukojila. Výběr nám moc nevyšel, protože mini pobočka kaváren Lolly & Cooks vůbec lákavou kávu neměla, a tak jsme si radši dali horkou čokoládu a cupcake a celé to snědli při dechberoucím výhledu na staveniště. V cupcaku byly tuny másla a cukru a kakao chutnalo jako slabé Granko, což je pořád lepší, než "blbé kafe". No, teď zním jako snob, ale chápete... :)

Na "spravení chuti" jsme se vydali na nedalekou trinitskou vysokou, kde Radan u automatu na lístky suverénně zaplatil 13 eur za každého, aniž by věděl, co je tam vlastně k vidění. Nakonec se to ukázalo jako dobrá věc, protože jsme díky koupené vstupence nemuseli čekat v řadě na výstavu Knihy z Kellsu - rukopisný evangeliář z roku 800, který je často považovaný za nejcennější irský národní poklad. To, že nemusíme čekat, jsme ale zjistili až po patnácti minutách stání v řadě, která se vůbec nehýbala. Tak to jen takový tip pro vás - koupit si lístek dopředu a pak jít rovnou dovnitř! Největší zážitek je určitě vidět knihovnu, ve které se sice knih nemůžete dotknout, natož jimi listovat, ale je nádherná, skoro by se dalo říct až epická. V obchodě se suvenýrama mi pak Radan koupil čelenku, kterou teď tahám úplně všude. Takové "praktické" suvenýry mám nejradši :).

A potom už konečně přišel čas na kávu. Šli jsme do 3fe, která byla zahrnutá snad ve všech kávových průvodcích po Dublinu. Když jsem si pak o kavárně něco četla, přišlo mi, že majitel Colin Harmon je takový irský Tim Wendelboe. V podstatě se rozhodl opustit místo v korporátu, šel pracovat jako barista a po čase prodal svoje auto, aby si ve třetím patře v apartmánu, kde bydlel postavil "baristický koutek", který vypadal stejně jako ty na kávových šampionátech a on tak mohl trénovat a zdokonalovat se. 3fe tedy znamená "Third Floor Espresso" a od otevření v roce 2011 patří do dublinské kavárenské špičky. 3fe má takový ten "kavárenský ruch" a kromě skvělé kávy prodávají i malá jídla a dortíky. My jsme zkusili red velvet a klidně bych si ho dala znovu. 

Po kávě jsme se šli projít a vyfotili si pár barevných domečků, u kterých jsme se shodli, že na pohled jsou pěkný, ale žít bychom v nich nechtěli, protože jsou všechny tak namačkané vedle sebe. Pak jsem si sice říkala, v čem je ten náš norský panelák lepší, ale do této debaty se pouštět nechci :). Každopádně nás zaujalo, že každý dům má průměrně tak čtyři komíny. Později jsem se dočetla, že je to tím, že většina těch domů byla postavená ještě před příchodem ústředního topení a tak skoro každý pokoj v takovém domečku má svůj vlastní krb. To je náhodou docela cool!

Přemíra cukru z posledních dvou návštěv kaváren způsobila to, že jsme dostali hlad a chuť na "pořádné jídlo". A když už jsme v tom Irsku, tak půjdem do typického irského pubu, no ne? Sheehan's byla dobrá volba, protože jde opravdu o tradiční podnik, jehož historie sahá až do roku 1933. Dali jsme si Irish Stew, což je v podstatě silný vývar s jehněčím masem, mrkví a bramborama a Fish & Chips. Já bych tu rybu nejradši jedla bez toho smaženého obalu, mám totiž hrozně ráda, když je jídlo jakoby bez chuti :). Obojí bylo moc dobrý a celý ten "zážitek" nám přišel dost autentickej, tak jsme se našemu pocitu rozhodli věřit. Mimochodem, věděli jste, že v Americe je víc "irských hospod", než v Irsku?

Večer jsme strávili procházením po centru a mně se konečně Dublin začal líbit. 

Den druhý

Můj narozeninový den jsme začali jak jinak, než snídaní :). Vybrala jsem si KC Peaches, což je dublinská síť kaváren, kde vaří jídla bez přidaných barviv a konzervantů a všechno je čertsvé a bio a tak vůbec. Ale upřímně, kdybych si mohla vybrat znovu, jdu radši do The Fumbally, co jsem měla taky na seznamu. Jídlo v KC Peaches je poměrně drahé na to, jaké porce podávají a celkově mi to přišlo takové neútulné. Jo, a na pití jsem si poprvé v Irsku dala chai latté a zjistila, že je tak třikrát sladší, než typická norská verze. Ne, že by mě to odradilo si ho dát ještě několikrát v jiných podnicích...

Šli jsme se projít kolem kostela s červenými dveřmi, parku svatého Stephena a dalších místech a taky na kávu, kterou jsme na snídani vynechali, jsme si dali v kavárně Kaph, která se mi nakonec líbila ze všech kaváren, co jsme v Dublinu navštívili, nejvíc. Podávají výše zmíněnou kávu od 3fe, ale interiér mi přišel půvabnější. V okolí kavárny jsou ještě hezké obchůdky s interiérovými doplňky a vintage oblečením. Takto na fotkách to vypadá, jak kdybychom tuto čtvrť sfoukli během jedné návštěvy, ale popravdě jsme těmi stejnými uličkami procházeli za ty dva dny asi čtyřikrát. Tuto metodu objevování města jsme pojmenovali "vyšívání" - prostě z bodu A se dostanete do bodu B, ale abyste se dostali do bodu C, musíte jít znovu přes bod A. Chápete, že jo? 

Na rychlý oběd jsme skočili do vegetariánské restaurace Cornucopia, kde jsem si dala lasagne s čočkou a Radan nic. A tak pak byl o hladu až do večeře. 

Vydali jsme se totiž do EPIC - irského muzea emigrace, což bylo asi nejlepší muzeum, ve kterém jsem kdy byla. Moderní, interaktivní, zajímavé, chytlavé, hodně audiovizuální, což mě osobně baví víc, než čtení dlouhých textů a vůbec - pokud pojedete do Dublinu, tohle místo nemůžete vynechat! Věděli jste, že 70 milionů lidí po celém světě tvrdí, že má irské předky? A že mezi lety 1845 a 1849 v Irsku zemřelo víc než milión Irů kvůli totální neúrodě brambor a že další skoro dva milióny lidí ze země emigrovaly a tím v té době klesla celková populace Irska asi o 25%? 

Po tomto super zážitku jsme šli znovu na kávičku a "narozeninový dortík", jenže skoro v šest večer už bylo skoro všude zavřeno. Nakonec jsme šli do Clement & Pekoe, což je kavárno-čajovna, která působila trochu studentským dojmem. V ní jsme asi dvacet minut vybírali, kam půjdeme na večeři. Jo, fakt trávíme hodně času přemýšlením o jídle a jeho konzumováním :). Měli jsme chuť na dobrý steak, zvlášť protože Irsko je známé kvalitním hovězím a kravičkama pasoucíma se všude okolo. Jenže jsme nemohli najít nic pod 80 euro za dva steaky a nějakou přílohu a to nám přišlo prostě moc. Tak jsme hledání na netu vzdali, vydali se do ulic a po pár krocích narazili na restauraci Boeuf, kde měli "beef tasting plate" pro dva za 40 euro. Nakonec se to ukázalo jako úžasná volba, protože jsme se dozvěděli, že teprve před pár dny otevírali a tak nám jako pozornost podniku nalili trochu bublinkového vína, donesli dvě mističky výborného popcornu, no a to maso, to bylo opravdu vynikající. Já doma opravdu skoro vůbec maso nejím, ale upřímně na podobný kvalitní steak jsem měla chuť už dlouho a stál za to. Moje chuť na maso je teď zase ukojená :). Boeuf určitě doporučuju, zvlášt proto, že podle našeho "průzkumu" v Dublinu levnější kvalitní steak asi v restauaci neseženete. 

I když pršelo, šli jsme se ještě projít večerním městem a musím říct, že to centrum mi za tmy přišlo ještě kouzelnější.

Den třetí

Třetí den ráno pro nás přijela Terezka, což je kamarádka mojí sestřenice Báry a vydali jsme se na sever do Dundalku, kde obě žijí a pracují. Na brunch nás vzaly do Strandfieldu, což je ráj pro všechny milovníky dobrého (vegetariánského) jídla, květin a lokálních produktů. Fakt to byla nádhera a všechna jídla naprosto vynikající. Od té doby, co jsem v pražském Bistru proti proudu ochutnala francouzské tousty, je tu a tam zkouším i jinde a tady mě rozhodně nezklamaly. Polévky mají taky výborné a avotoast vypadal dokonale. Trošku jsem si připadala jak v Americe, kde podobný styl podniků funguje docela běžně, ale na "evropské poměry" mi to přišlo dost originální a skvělé. Určitě se tam stavte, až budete někdy cestovat po Irsku. Dundalk se nachází napůl cesty mezi Dublinem a Belfastem a tak je to taková ideální zastávka po cestě :). 

Dundalk jsme si prošli další den dopoledne. Je to takové menší město, kde toho k vidění moc není, ale když pak vysvitlo sluníčko, vlastně se nám tam celkem líbilo. Vyzkoušeli jsme kávu v Panama Coffee a 23 seats a víc nám chutnalo asi v té druhé.

To jsem ale krátce odběhla... po tom dokonalém brunchi nás Bára vzala do Belfastu, který je hlavním městem Severního Irska. Že jsme přejeli hranice bychom si ani nevšimli, kdyby se z kilometrů z ničeho nic nestaly míle, z gardy policie a kávu bychom neplatili librou, místo eurem. Nejdřív jsme se šli podívat na místo, kde se stavěl Titanic, což bylo úžasný, uvědomit si, jak velká ta loď vlastně byla. Dovnitř do muzea jsme nešli. Vstup je dost drahý, navíc je to zábava na celý den a tolik času jsme neměli.

Belfast je malebné město, které na mě působilo asi líp, než Dublin. Sice celou dobu pršelo, ale od toho mám tu super žlutou pláštěnku, že jo. Procházeli jsme se jen tak po centru, šli se podívat na "velkou rybu" a samozřejmě si zašli na kávu. Established Coffee na mě vyskočila jako "nejlepší kavárna ve městě" a neměli jsme jí co vytknout, takže všichni tři zúčastnění doporučujem!

Den čtvrtý

Noo... a blížíme se ke konci výletu a tudíž i článku. Bára nás před odletem vzala do Killiney, kousek od Dublinu, kde jsme se prošli po nádherné pláži, viděli dveře domu, ve kterém žije Bono a pak se na tu nádheru podívali ještě zhora, z Killiney Hill Parku. Po cestě se nám několikrát výrazně změnilo počasí, viděli jsme několik duh a nakonec se vyčasilo a byla to naprostá nádhera! Klidně bych tam seděla a koukala kolem sebe hodiny.

Víc jsme bohužel nestihli, ale Bára a pár lidí na instagramu mi doporučovalo podívat se ještě do Dalkey, Howth, Bray a Dun Laoghaire, což jsou všechno předměstí Dublinu a do všech by se mělo dát dostat i autobusem nebo vlakem. Tak třeba příště!

Z výletu do Irska jsem si vzala hlavně to, že tam mají mnohem hezčí listovou zeleninu, než v Norsku, což je mi asi celkem k ničemu :). A jejich slané máslo - týjo, to je fakt výborný! Překvapilo mě, kolikrát se během dne měnilo počasí, že je chai latté dražší, než káva a že jsou všechny dveře u domů tak úzké, takže by mě zajímalo, jak do nich dostávají třeba gauč?

Celkově to byly nádherný čtyři dny. A skvěle strávené narozeniny! Děkuju za to! A doufám, že až se někdy budete chystat do Irska, pár z našich typů využijete! :) 

Láká vás Irsko? Nebo už ste v něm byli? :)

Můžete mě sledovat na Facebooku nebo Instagramu. A pokud se vám článek líbil, budu ráda za lajk, komentář, sdílení nebo tak něco :). Mějte se krásně a díky moc! Tereza