Út, 20. 02. 2018, 12:51

Bojím se přibírání v těhotenství? Co myslíte?

těhotenské bříško

Před pár týdny jsem se poprvé setkala s jednou sympatickou ženou, která tady v Oslu pracuje jako porodní asistentka. Bavily jsme se o různých věcech. Ona mi vyprávěla o svých těhotenstvích, já jí o všem, co mě napadlo... až jsme se dostaly i k tomu, že jsem si v dospívání prošla poruchami příjmu potravy (ppp), konkrétně anorexií a záchvatovým přejídáním. Už dlouho jsem se o tom s nikým nebavila. Je to tak dávná minulost v mém životě, že v mojí současnosti nezaujímá téměř žádný prostor. Nicméně - Verča se mě zeptala, jestli tuhle okolnost nevnímám pro mé těhotenství jako případný problém. Hned mě napadlo, že je to úžasný téma na článek. Nebo vlastně jinak... ono zas tak úžasný není. Lepší by bylo, kdyby to vůbec nebylo téma.

Jenže pro mnoho dívek a žen, včetně těch, které právě čekají miminko, to bohužel téma je.

A tak jsem se rozhodla sdílet s vámi svou zkušenost.

Příběh “Tereza a ppp” začal, když mi bylo čtrnáct (takže letos už to bude 14 let!). Tehdy jsem shodou okolností na jedné dovolené v italském kempu dva týdny nejedla sladkosti, a jen díky tomu zhubla skoro pět kilo. Zalíbilo se mi, že vypadám hubeně, takže jsem si postupně začala odpírat různé potraviny a přidala nepřirozeně moc pohybu. Četla jsem knihy o výživě a jedla tak "zdravě", že jsem v podstatě nepřijímala žádný tuk a cukr a denně nesnědla víc, než 4000-5000 kj. Což je možná krátkodobě správné pro obézního člověka při redukční dietě, ale celkem nebezpečné pro dospívající slečnu ve vývinu. Postupně jsem zhubla až na 39 kg a ztratila menstruaci. Po nějaké době už mé tělo hladovění nemohlo vydržet, a tak jsem se poprvé přejedla. Vším, co mi přišlo pod ruku. Nikdy jsem sice nezvracela, ale roztočil se nekonečný kolotoč přejídání a následného hladovění. Pořád dokola. Protože jsem však přibrala na "normální" váhu, moje okolí si myslelo, že je po problému. V sedmnácti jsem pak díky hormonální injekci začala (naštěstí hned na první pokus) znovu menstruovat…Jenže záchvatovité přejídání mě provázelo další tři roky, až do mých dvaceti let. Pokud vás zajímají další podrobnosti, můžete kliknout na tento odkaz, psala jsem o tom před skoro třemi lety článek.

Dnes už je to téměř osm let, co jsem se ani jednou záchvatově nepřejedla a ani jednou jsem cíleně nehladověla. Přestala jsem s tím najednou, z ničeho nic, aniž jsem se nějak léčila.

V jediném “oka mžiku” jsem si prostě naplno a totálně uvědomila, že TO nepotřebuju.

Že nepotřebuju utíkat do (této) ne-moci a předávat jí moc nad svým prožíváním a životem. Že ve skutečnosti neexistuje žádný problém, který “musím” vyřešit. Že žádná z myšlenek, které mi probíhají hlavou, nejsem “já”.  Dokonce - zpětně a s odstupem viděno - jsem za zkušenost s ppp vděčná. Vždyť právě i díky ní vím, vnímám a žiju s vědomím, že nejsem oběť (i když i pocitu “oběti” můžu občas na chvíli podlehnout, protože prostě přijde...a zase odejde :)). 

K myšlenkám, které úzce souvisejí právě s ppp... ty samozřejmě nikam nezmizely a automaticky naskakovaly i po mém “prozření”.. A doteď občas přicházejí. Někdy si připadám celá oteklá, vypouklá, s celulitidou úplně všude... Co když v těhotenství přiberu až moc? Neměla bych jíst míň sladkostí? Měla bych se víc hýbat?

Naštěstí už žádné myšlenky a otázky nepovažuju za "nenormální". Myšlenky si klidně přijdou, i když je nikdo nezve. Představa, že dokážeme zcela kontrolovat své myšlenky, je dnes pro mě úsměvná. Ale můžeme se na ně jednoduše (po)dívat a jednoduše je pouštět. Neupínat se na ně. Nestavět na nich svou identitu. 

těhotenství, příbírání, bříško

Zároveň chci ale zdůraznit, že fakt, že mě "neovládají" myšlenky, neznamená, že obecně neinklinuju k lehčí a zdravé stravě. Dlouho jsem měla dojem, že když se nějaký člověk po tom, co si prošel ppp, upne na nějaký velmi specifický výživový směr - třeba na stravu bez cukru, paleo, raw nebo veganství - znamená to automaticky, že prostě jen přeměnil způsob kontroly nad svým jídelníčkem a postavou a že se tedy úplně “nevyléčil”. Dneska to tak radikálně nevnímám, protože jsem před necelými dvěma lety sama začala inklinovat k rostlinné stravě a rozhodně to nebylo proto, abych si udržela štíhlou postavu…

Současně ale jídlo zas tak moc neřeším. Očividným “důkazem” je fakt, že neexistuje žádná potravina, kterou bych nebyla schopná sníst, kdyby na to přišlo. Dorty, omáčky, cola, smažený řízek... nic z toho sice nejím často (noo, až na ty dortíčky), ale ne proto, že bych si to nějak zakazovala. Jen na to prostě většinou nemám chuť a taky vím, že to není základ vyváženého jídelníčku. O ten se nějakým způsobem snažím ne proto, že bych “měla”,  ale protože se tak cítím líp. Chci být zdravá a zásobit tělo tím, co potřebuje. Což teď v těhotenství platí dvojnásobně, protože neživím jen sebe. I když - třeba včera jsem se v deset večer nacpala mraženou pizzou, protože jsem přijela od kamarádky, měla jsem hlad a byla líná si uvařit. A ráno stejného dne jsem měla na snídani mimo jiné kus čokoládové buchty...Je to “nezdravé”? Kdo ví? 

K přibírání v těhotenství: Bojím se ho? Stručná odpověď zní - ne!

Momentálně při psaní koukám na svoje malý, ale už kulatý bříško, a mám nutkání si ho pořád hladit. Baví mě pozorovat, jak roste a těším se, až  bude fakt nepřehlédnutelné :). 

Uvědomuju si, že jako člověk, který léta kontroloval, co jí a jak vypadá, jsem “statisticky” náchylnější k tomu, aby se ve mně něco přeplo a já cítila třeba úzkosti nebo nutkání omezovat jídlo nebo se naopak začít přejídat! Současně ale vůbec necítím obavu, že by to mělo nastat. Prostě už to není “moje” realita. Naslouchám svému instinktu. Jím, na co mám chuť. Teď v těhotenství nijak zvlášť neřeším ani tu rostlinnou stravu, která mi jinak dává smysl.  Dopřávám si sladké, ale snažím se jíst i dostatek zeleniny, ovoce, celozrnných potravin, bílkovin a tuků. Cvičím, když se mi chce. A taky pozoruju, jak se cítím. Prožívám pocity absolutní vděčnosti a lásky, a přijímám strach, když přijde, a zase ho pouštím. Někdy k tomu potřebuju Radana a jeho lásku a podporu :).  

Jako přípravu na tento článek jsem přečetla celou sedmdesátistránkovou bakalářku na téma "Těhotenství z pohledu žen s poruchami příjmu potravy"!  Píše se v ní mimo jiné, že: "V průměru ženy během prvních tří měsíců nepřibírají. Ve 13. - 20. týdnu přibírají přibližně 3 kg, v 21. - 30. pak dalších 5,5 až 7 kg a další 3 až 5 kg v 31.- 40.týdnu." To je nějakých 12 až 15 kg, které žena běžně přibere. Někdy víc, někdy míň.

Pokud z toho ale máte strach, je dobré si uvědomit, že se do tohoto přibírání počítá hlavně váha dítěte, placenty, zvětšené dělohy, prsou a taky zvýšená produkce a zadržování vody. Ta kila rozhodně nejsou jen tuk na vašem těle. I ten ale mimochodem potřebujeme, abychom měly dostatek síly a energie na porod a následné kojení a starání se o miminko.

Já osobně jsem zatím přibrala cca 2,5 kg a jsem v 17. týdnu. Vážím se jednou týdně, vždycky, když "postupuju" do dalšího týdne těhotenství. Přibírání prostě beru jako součást tohoto období. Roste mi v břiše nový život. Miminko. To je samo o sobě takový zázrak, že jestli to vyžaduje, že budu nějakou dobu trochu rozkydlejší a těžší, s radostí a láskou tento fakt přijímám. A za jak dlouho po porodu, a jestli vůbec, se dostanu na svou původní váhu? To je něco, co teď nemůžu vůbec ovlivnit, a tudíž o tom nepřemýšlím. Ale když už se tak sama sebe ptám - nenapadá mě důvod, proč by se mě měla držet kila, která už pak nebudu potřebovat. Ale o tom si třeba povíme potom :).

Ani náhodou nechci zlehčovat téma ppp. Vždyť sama moc dobře vím, jak dokáže potrápit. Chtěla jsem vám jen dát upřímně a otevřeně nahlédnout do toho, jak to vnímám, a takhle to dopadlo. Věřím, že v období těhotenství je jednou z nejdůležitějších věcí "být v pohodě". Naladit se na své potřeby a na potřeby miminka. A taky věřím, že těhotenství je jedna z nejsilnějších motivací pro ženu naučit se opravdu naslouchat svému tělu a instinktu. 

Netroufám si ani dávat nějaké návody a "ultimátní rady". Nehledě na to, že žádné takové neexistují. Jen chci povzbudit kohokoliv, kdo tohle čte a třeba se ho ppp právě týká, že cesta ven existuje. A je přímo TADY, přímo před váma. Nemusí trvat roky a není nikde venku, v jiném životě, v jiném těle. Mně stačilo připustit si, že nejsem oběť a přestat k sobě přistupovat jako k nemocné. A to je příběh a zkušenost, kterou jsem s vámi chtěla sdílet.

těhotenství, příbírání, bříško

Vlastně mě nenapadá, na co bych se vás na závěr zeptala... :) Ale budu ráda za jakoukoliv odezvu nebo třeba sdílení s těmi, které by moje slova mohla povzbudit. Mějte se krásně! :)

Komentáře

Napsal(a) Taky Tereza (neověřeno), St, 21. 02. 2018, 17:24*

Terezko,

 

moc hezky clanek... Libi se mi, jak pristupujes k myslenkam... je pravda, ze proste nelze si preladit mozek na 100% pozitivno. Moc se mi líbí i Tva myslenka prijimani strachu...jakoby tim prijetim ztracel na sve sile vic, nez kdyz se snazim ho odbourat tim, ze chci sama sobe racionalne vysvetlit, ze neni duvod se bat a ze mi ten strach nepomuze. Sama mam zkusenosti s uzkostma...se socialni fobii...(s ppp nastesti ne.)

 

Jeste bych mela dotaz k tehotenstvi a materstvi. Docela by me zajimalo, jak jsi k tomu dozrala? Otazka zni: Začala jsi citit touhu po diteti? Mne bude letos 30, priteli bude 36, a tak mne tahle otazka zacina tak nejak vic palit. Pritel by dite bral hned, ja mam pocit, ze uz bychom "meli" kvůli veku. Dite chci, rozhodne do budoucna chci, ale prijde mi, ze ted se mi to proste nehodi...narusilo by to spoustu veci vcetne prace... na druhou stranu je mi jasne, ze spoustu veci se da odlozit, pripadne dohnat, ale materstvi to uplne neni...vidim kolem sebe, ze otehotnet neni snadne, vse se muze natahnout na nekolik let... takze trosku bojuju s pocitem "dite chci, ale ne ted, jenze aby pozdeji nebylo pozde" uprimne v tuto chvili po diteti netoužím, ale do budoucna bez deti nechci byt... taky nechci, abychom byli moc stari rodice...zaroven si moc nedovedu predstavit, ze planovane otehotnim bez velke touhy po diteti...ze do vsech tech veci okolo pujdu, kdyz se mi jeste nechce...

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 22. 02. 2018, 12:29*

In reply to by Taky Tereza (neověřeno)

Ahoj Terezko,

děkuju! :)

K té tvé otázce... vím, že před dvěma lety touto dobou jsem o tom poprvé přemýšlela stylem, že "už se to blíží"... A taky jsem si vždycky přála být mladá maminka. Ale upřímně nevím, jestli byl nějaký konkrétní okamžik, kdy jsem vyloženě začala toužit po dítěti... mimo teda určité "upnutí" se na to, když nám to spoustu měsíců "nešlo"... 

Myslím, že je dobré se zeptat sama sebe, proč máš pocit, že na miminko přijde "vhodnější" doba později? Co TEĎ chybí k tomu, aby to byla ta "správná" chvíle? A taky, do jaké míry tvůj postoj a vnímání ovlivňuje tvoje okolí? 

Já bych to možná nechala na přírodě a "náhodě" a dala tomu volný průběh. Když by si k vám nějaké miminko našlo cestu hned, bude to správně a když to chvíli potrvá, bude to taky správně. Ale možná držení se toho konceptu, že se taková věc dá naplánovat (do určité míry ano, ale...) je to, co ti vyvolává ty pochybnosti o tom, že ještě není čas?

:)

Diky za odpoved. Ve skutecnosti si nemyslim, ze vhodnejsi doba bude později, spis mi prijde, ze necitim tu spravnou touhu...jakou vím, ze nektere zeny citi...s pritelem jedeme na vcelku malo spolehlivou antikoncepci, protoze vime, ze pripadne tehotenstvi pro nas neni problem, ale... spis jsem jeste nedosáhla okamziku, ze  bych mela chut svuj zivot zmenit od zakladu (coz příchod ditete podle me je), ale nevim...pohodlnost a kariera jsou ty duvody proc tolik lidi deti odklada. Jsem doktorka, mam pred sebou pomerne komplikovanou cestu k atestaci, takze materska a dite je citelny zasah do vseho...ale vim, ze prace se da odlozit, kdezto na dite muze byt casem pozde.

no jo, to jsou uvahy... asi pockam jeste cca pul roku az rok a pak to necham na prirode :-) 

 

Vam preji, aby vse bezelo hladce, myslim, ze budete uzasni rodicove kazdy zvlast i oba dohromady...a mimi bude mit v kazdem z vas neco jineho (i po kazdem z vas :-)

Přidat komentář

CAPTCHA This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.