Út, 06. 02. 2018, 14:03

Like from my diary XXXIII: Důvěřuju svému tělu, instinktu. A taky vesmíru.

těhotenství

Víte, jak jsem zjistila, že mívám ranní nevolnosti? Když jsem začala občas vstávat v 5:40 do práce! Protože mi nevolnosti skoro zázačně mizí kolem deváté a to je čas, kdy většinou vstávám, neměla jsem moc příležitost to předtím zjistit. A tak se mé oblíbené ranní směny momentálně staly spíš lehkým "utrpením" a musela jsem začít preferovat ty, co začínají v deset. Což znamená víc uklízení a příchod domů až po šesté, ale méně zvracení. Takže myslím, že to je win. 

Všímám si, jak mi těhotenství pomáhá učit se opravdu poslouchat samu sebe a svůj instinkt. Aniž bych tohoto stavu cíleně zneužívala - no dobře, občas, když mám chuť na něco nezdravýho, tak to svedu na mimi v bříšku - nedělám věci, které mi škodí. Hlavně tedy cítím, když mi něco škodí, což jsem dřív uměla rozpoznat spíš až zpětně. Vtipné je, že jsem se tuhle "dovednost" snažila osvojit tak dlouho a vlastně ji teď prostě jen vnímám, aniž bych o tom musela přemýšlet. Jde třeba o to, že si dovoluju cítít cokoliv a nehodnotím to. Nesrovnávám se. 

S tím vlastně souvisí i to, že pomalu upouštím od sledování všech těch těhotenských aplikací. Kouknu vždycky jen v neděli, kdy "postupuju" do dalšího týdne :). O to víc se otevírám sobě, svému prožívání a tomu, co mi sedne. Upřímně, necítím se jinak. Nemám neustálý pocit euforie nebo výjimečnosti a občas na chvilku zapomenu, že vůbec čekám miminko. Pořád miluju chai latté a stále jsem ohebná a proklouznu kamkoliv potřebuju. Ale necítím se ani stejně. Miluju pozorovat, jak se mi pomalu zvětšuje bříško, miluju o tom všem psát a sdílet to s vámi a zároveň jsem se zatím nikdy necítila tak přítomná. Klasické meditace mi nikdy moc nešly, protože jsem chtě nechtě odbíhala k tomu, co si udělám k večeři nebo co mi kdo řekl nebo co se kde stalo.  Teď není den, kdy bych se nepřistihla, jak si hladím bříško, povídám si s ním/se sebou a nic jiného v tu chvíli neexistuje. A zjistila jsem, že se to nedá naučit nebo vynutit, že se to prostě jen děje. 

A pak je tu strach. Nezmizelo někam moje miminko? Je v pořádku? Co když se za těch pár týdnů od kontroly něco změnilo? Co když nezačne kopat? Zvládnu být vědomou a vnímavou maminkou? To jsou myšlenky, které mi z ničeho nic, v náhodný čas, bez upozornění naskakují v hlavě... A já je trpělivě a s pokorou rozpouštím. V lásce, ve vděčnosti, v prostoru. Protože si uvědomuju, že nejsou mojí zkušeností. Že přicházejí na základě toho, co "vím" o těhotenství, co jsem kde přečetla, viděla nebo zaslechla... Když se mi daří podívat se za ně, cítím naopak klid a důvěru, že je všechno, jak má být. Ano, prostě důvěřuju. Důvěřuju svému tělu, instinktu a taky vesmíru. Protože funguje správně. Což neznamená, že funguje přesně podle mých představ. Ale v tom je obrovská svoboda. Cítit, jakou mám moc a zároveň že jsem součástí něčeho většího. 

těhotenství, miminko

A tak, pokud máte zrovna z něčeho strach... nebo i radost... nebo cítíte euforii, úzkost, beznaděj, něco, co je vám nepříjemné... zkuste se podívat, odkud (to) pramení. Pochází to z vaší zkušenosti?

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.