St, 21. 03. 2018, 13:05

Jak jsem začala cítit Amálčiny pohyby

těhotenské bříško

Začala jsem cítit Amálku v bříšku. A popravdě si moc nejsem jistá, kdy to bylo poprvé. Když jsem se ptala svých kamarádek, jaký je to pocit, každá říkala něco trochu jiného. Jedna ty pohyby přirovnávala k tomu, jako když kolem prosviští malá rybička. Jiná pak, že je to jako když puká popcorn. Nebo to může být jako takové bublání... Já upřímně nevím. Nevěřila jsem, že je to Amálka ani když mi poskočila podložka od počítače, kterou jsem měla chvilku položenou na břichu. Ale posledních tak pět dní se pohyby objevují v několika intervalech přes den, trvají vždycky chvilku a vlastně už nemám žádné pochyby o tom, že je to ona. Jedu třeba tramvají a místo koukání z okna ven mě "zaměstnávají" její kotrmelce. Nebo usínám, a najednou v tom tichu a klidu cítím pohyby a přijde mi, jakoby šly snad i slyšet. Ale asi nevím, jak to nějak hezky a poeticky popsat. Vždycky, když ji cítím, představuju si, jak tam asi těma ručičkama, nožičkama i celým tělíčkem mrská, podobně jako před pár týdny na ultrazvuku. 

Moc si to užívám a cítím, jak se to pouto mezi námi prohlubuje. Najednou je celé tohle "očekávání" reálnější. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo to díky dvěma čárkám na testu. Pak jsem viděla malinkatý "flek" na ultrazvuku u svého českého gynekologa v devátém týdnu, pak už šesticentimetrové miminko na prvním screeningu a o sedm týdnů později jsme zjistili, že to je Amálka, že krásné roste a že se tam pěkně vrtí. Ale dokud jsem ji necítila, tak mi občas nedocházelo, že to co vidím na obrazovce a na fotce je odraz toho, jak to vypadá uvnitř mého břicha. Teď pomalu začínám vnímat její rytmus nebo jak reaguje na to, když něco sním a mám mnohem větší tendence si s ní povídat. Skoro jako by už byla venku. Ale fakt jen skoro, zatím si umím jen těžko představit, jaké to bude, až bude na světě.

těhotenství, miminko, bříško, holčička

Takže... je to krásný, opravdu. A zatím jsou pohyby tak jemné, že nebolí. Ale pokud mám být úplně upřímná, tak je to zároveň dost zvláštní a vlastně trochu bizarní pocit. Koukat na to rostoucí břicho a cítit pohyby zevnitř, které pochází od človíčka, který je naprosto unikátní a se mnou toho geneticky nemá společného víc, než s Radanem. Já ho u sebe "jen" třičtvrtě roku hostím a živím, ale až porodím, nestane se mým majetkem. Bude jedinečná a my s Radanem budeme mít to privilegium pozorovat, jak objevuje svět a (znovu)objevovat ho s ní. Budeme za ni mít nějakou dobu "právní" zodpovědnost, taky ji budeme krmit a koupat a přebalovat a mazlit... ale asi jako největší zodpovědnost vůči ní vnímám to, že si do ní nebudu projektovat svoje představy o tom, jaká má být. Že ji nechám růst svým tempem bez úzkosti. Že v ní nebudu pohřbívat zvídavost z lenosti nebo aby někam "zapadla". Že budu důvěřovat jí a svému instinktu před radami z chytrých knih... A že zůstanu vnímavá a otevřená... protože co je dnes, může být už zítra jinak. Tak v to doufám a věřím. A Amálčin jemný kopanec právě teď mi naznačuje, že ona taky. Alespoň tak jsem si ho vyložila. Zatím si můžu domýšlet... :)

Díky, že to čtete. A mějte se krásně :).

 

Přidat komentář

CAPTCHA This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.