Like from my diary XXXIV: Já versus telefon aneb jak hluboko sahá můj komplex

Když jsem byla malá, naučila jsem se dělat všechno proto, abych odkládala povinnosti na "potom" a nebo je hodila na někoho jiného. A fakt je, že jsem si už v tomto raném věku budovala dráhy, které mi teď v dospělosti často pěkně komplikují situaci.

Třeba jsem, zvlášť na základce, hodně často nechodila do školy. Bolelo mě břicho. Bylo mi špatně. A jednou to došlo tak daleko, že jsem v šesté třídě byla v nemocnici na pozorování, kde mi sice nic nezjistili, zato já jsem si zajistila "snové prázdniny" tím, že jsem kvůli velké absenci nebyla klasifikovaná z češtiny a dějepisu a dva měsíce tak strávila v učebnicích a učila se na rozdílovky.

Mně opravdu bývalo špatně, ale čistě z psychosomatického důvodu. Prostě jsem se bála. Písemek, vyvolání, já nevím čeho ještě. Jen tehdy jsem to ještě neviděla. A moji rodiče to možná viděli, ale tehdy prostě nevěděli, jak se mnou komunikovat, abych se ještě víc nezasekla a přestala se bát věcí, které nejsou strašidelné.

Nedávno jsme se o tom s Leničkou (mojí mamkou) bavily. Dneska už k tomu přistupuje jinak. A já taky. Dneska už vím, že oddalováním povinností je nezměním, ale naopak je můžu dohnat do mnohem větších rozměrů, viz třeba ty moje rozdílovky, které byly mnohem náročnější, než by byl jeden test z jedné látky. Dneska už obě víme, že to jde i jinak, že můžeme společně s dítětem - úměrně jeho věku - mluvit třeba o počátcích jeho obav a společně s nimi pracovat a rozpouštět je.

Další kapitola je pak telefonování. Kolikrát jsem Leničku nutila, aby někam zavolala za mě. K doktorovi, ke kadeřnici, vlastně kamkoliv. Ona to za mě dělat nechtěla, ale já začala tropit scény a prostě ji vždycky zviklala. Vtipné je, že ona sama se v roli dcery cítila naopak. Všechno si chtěla dělat sama, ale babička ji nikdy nenechala, a tak byla přesvědčená o tom, že mě bude vychovávat přesně opačně, k absolutní samostatnosti. Pěkně jsme si to zrcadlily :).

Nesnáším telefonování. Dodneška. I když dnes už zvládnu někam zavolat, předchází tomu několikaminutový stres a "trénování" toho, co vlastně potřebuju vyřídit a sdělit. Naposledy se mi to stalo teď v těchto dnech. Na zítra jsem totiž objednaná na ultrazvuk do nemocnice. Je to jediný oficiální ultrazvuk, který tady v Norsku provádějí, a předcházelo mu vyplňování dotazníku, o kterém jsme s Radanem natočili i video. První část dotazníku je taková technická, už jsem ji dávno poslala poštou do nemocnice a všechno se zdá v pohodě. Jenže je tu ještě druhá část, kterou budu odevzdávat až zítra u samotného vyšetření. A tam je zakopaný pes. Je to dotazník, ve kterém se mě ptají např. na to, jestli jsem absolvovala ultrazvuk mimo Skandinávii. No a ten jsem já absolvovala, protože jsem v ČR šla na prvotrimestrální screening. Tím jsem se automaticky stala někým, kdo si musí povinně nechat udělat stěry na MRSA - to je kmen zlatého stafylokoka (bakterie), který je odolný vůči řadě běžně používaných antibiotik. Což o to, ten stěr není nic strašného a já chápu, že je jednodušší "hodit všechny do jednoho pytle", než vybírat jednotlivé země, které jsou kvůli horší hygieně náchylnější. Jenže mně o tom nikdo neřekl a já si pořádně nepřečetla "zadání"... Radan nelenil a zavolal ZA MĚ mému doktorovi ještě předtím, než mě to vůbec napadlo. Ten mě hned přijal, aby mi stěr udělal, sám uznal, že je to celkem hloupé pravidlo a dodal, že do dvou dnů výsledky asi nebudou... Takže následovala akce č.2 - zavolat ještě do nemocnice, říct jim, jaká je situace a zeptat se, jestli mě zítra vůbec přijmou. To už bylo na mě. Zavřela jsem se v pokoji, s bušícím srdcem vytočila číslo a snažila se zachovat klid. Zvedla to milá paní, která mi po tom, co se třikrát ujistila, že šlo jen o břišní ultrazvuk, který neproběhl v nemocnici, řekla, že můžu zítra klidně přijít i bez potvrzení. Uf. Ani to nebolelo, chtěla bych říct. Až na to, že jsem zas a znovu zopakovala obě ze svých "oblíbených" drah. Nechávání věcí na poslední chvíli a hrůzu z telefonování...

Učím se nevyčítat si to. Ale taky se učím s tímto svým strachem pracovat, aby mi tak neztěžoval úplně banální a běžné situace. Vím, že by bylo jednodušší říct si: "Ale já to tak mám", prostě se s tím ztotožnit a dál dělat, jakože nic. Jenže za chvilku budu sama maminkou. A doufám, že tu budu umět pro své dítě být a najít ten střed. Podporovat v něm touhu řešit situace samo, ale zároveň mu být oporou, když bude potřebovat pomoct. Neprohlubovat v něm nejistotu a strach vlastními obavami, ale hledat řešení z pozice lásky a radosti...

Tak. Je tolik věcí, ve které doufám. A kterým věřím... O tom by mohl být celý jeden post - "Jaká doufám, že budu máma." Třeba se do něj někdy pustím.

Mějte se krásně! :)