Po, 28. 05. 2018, 19:23

Jak jsem prožívala 7. měsíc těhotenství

těhotenství, miminko

Ono to skoro vypadá, že se z blogu stává takový "těhotenský deníček", protože mezi shrnutím pátého/šestého měsíce a toho sedmého mám jen jeden článek... ale tak to teď prostě vyšlo. S trochou štěstí a chutí psát to další měsíc bude "lepší" :). 

Můj sedmý měsíc těhotenství byl celkem výživnej. Absolvovala jsem glukózový test, v práci jsem byla všehovšudy dvakrát, protože jsem dva týdny proležela v posteli se zánětem průdušek... A poslední týden teď strávila pendlováním mezi Českem a Slovenskem. Ve skratce. Ale to by byl pěkně nudnej a krátkej článek, kdybych ho teď ukončila, co? Takže si to pojďme trochu rozvést :).

Jak jsem byla s Amálkou v břichu nemocná

Začalo to první květnový pátek. Nemohla jsem od půlnoci nic jíst ani pít, protože mě ráno v osm čekal glukózový test na těhotenskou cukrovku. Na ten v Norsku musí každá žena, které je nad 25 let, měla v předchozích těhotenstvích nějaké komplikace anebo má třeba rodinnou anamnézu. Takže v podstatě fakt skoro všechny. Musím říct, že já ten test nesla celkem těžce. Odběr krve byl v pohodě, na ten jsem si během těhotenství zvykla a nic to se mnou nedělá. Ale když jsem pak musela vypít 200ml něčeho, co chutná jako dvakrát tak sladký nevychlazený bezbublinkový Sprite a odebrala jsem se na dvouhodinovou "čekačku", upřímně jsem to celkem protrpěla. Bylo mi zle, motala se mi hlava, Amálka se v břiše nezastavila a já po chvilce nevěděla, jak si sednout, aby mi bylo alespoň trochu příjemně. Celý den mi pak bylo divně, na nic jsem neměla chuť a nic se mi nechtělo. 

glukozový test
Takto nějak jsem vypadala (a cítila) se při dvouhodinovém čekání během testu na těhotenskou cukrovku. Z té knížky jsem moc nepřečetla.

O den později jsem se probudila malátná a poprvé jsem postřehla, že když si náhodou kýchnu, vyjde ze mě takový chraplavý skřek. Odpoledne jsem ale byla domluvená na kafe s kamarádkou, které jsem nechtěla rušit, protože jsme se dlouho neviděly a vzhledem k tomu, že čekáme miminko zhruba ve stejném termínu a ve stejné zemi, máme co rozebírat. Už během vysedávání v kavárně jsem začala cítit, že na mě asi fakt něco leze, ale nejvíc mě dorazila "podpásovka" od oslovského MHDčka, když během jízdy neplánované změnili trasu a vyhodili nás pasažéry na místě, kde žádný jiný spoj nejel a mně tudíž čekala ještě půlhodina chůze domů. Ve městě byla zrovna nějaká běžecká štafeta a živě si vybavuju, jak jsem se ponořila do role "trpitelky", koukala na ty aktivní běžce a ještě aktivnější fanoušky s pivem v ruce a sama se plahočila loudavou chůzí, lapala po dechu, byla mi zima i horko zároveň a v hlavě mi jen proudily myšlenky o tom, jaká jsem chudinka největší... Poslední kapkou bylo, když jsem si v obchodě kousek od bytu chtěla koupit kus zázvoru na čaj a měli jen předražený mini kousek na tácku zabalený v plastu. Hrůza. Děkuju, neprosím :). Doma jsem si naměřila zvýšenou teplotu, takže mé další kroky směřovaly rovnou do postele. To jsem ještě netušila, že z ní víceméně nevylezu další dva týdny. 

Když mi ani po třech dnech nemizela teplota a kašel se spíš zhoršoval, zašla jsem ke svému doktorovi. Zkontroloval ozvy Amálky a z krve zjistil, že mám infekční hodnoty 67. Normální je mít je mezi 0 a 5. Předepsal mi nějaký sirup na kašel a dohodli jsme se, že se zkusím léčit bez antibiotik, protože ty hodnoty ještě nebyly tak vysoké a někdy stačí počkat, navíc já sama jsem se jim chtěla vyhnout. Takže jsem ležela v posteli, jedla hodně ovoce, pila co nejvíc vody, koukala na Přátele a co hodinu se mi zavíraly oči. Kašel se ale vůbec nelepšil a po dvou dnech bez teploty mi zase vyskočila, takže jsme v pátek navečer s Radanem vyrazili do nemocnie. Nejdřív na ženské oddělení, kde se starají o těhotné ženy, ale řekli nám, že tam se zabývají jen komplikacemi s miminkem v břichu a s kašlem a horečkou mi nepomůžou. Takže jsme jeli na pohotovost, kde jsem loni byla i se zánětem ledvin. Nevím, jestli to bylo tím, že v záznamech měly ty moje šílené infekční hodnoty z minulého roku (nad 200) nebo tím, že jsem těhotná, ale tentokrát jsem čekala fakt jen chviličku. Z krve zjistili, že mi hodnoty za poslední dny trochu vyskočily, ale hlavně se jim nezdál můj extrémně nízký tlak (85/45) a vysoký tep (110). I na základě toho si mě tam chtěli na noc nechat na pozorování a doporučili mi antibiotika. Moje první otázka byla, jestli je to nebezpečné pro miminko. Doktorka se usmála a vysvětlila mi, že z dlouholetých výzkumů nebyly prokázány žádná rizika pro plod. Samozřejmě mi nepředepsala žádný dryák, dostala jsem derivát penicilinu, který se často používá třeba i u urologických onemocnění, ke kterým jsou těhotné ženy často náchylnější. V sobě jsem si nějak srovnala - přestože se většinu nemocí snažím řešit bez tabletek a z antibiotik v těhotenství jsem měla strach - že je to pro nás teď to nejlepší. Zánět průdušek není sranda a riskovat, že se mi infekce rozšíří třeba do plic jsem fakt nechtěla. 

nemocniční jídlo
Moje nemocniční strava. Vlastně jsem zjistila, že je na výběr jen chleba nebo knackebrot, sýr, šunka, norský karamelizovaný sýr brunost, marmeláda a pak jogurt nebo polívka ze sáčku. Nutno ale dodat, že jsem ležela na pohotovosti, ne v klasické nemocnici. A svůj účel to splnilo - zasytilo mě to :).

v norské nemocnici

Noc jsem strávila na pokoji s jednou starší paní, kterou jsem asi musela pořád budit svým kašlem. Mě zase budila sestřička každou hodinu, aby mi měřila tlak, tep a teplotu. Nikdo pořád nechápal, jak to, že mám tak nízký tlak a vysoký tep a přitom se jevím, jakoby mi skoro nic nebylo. Asi ve dvě v noci přišel i doktor. Nepřeháním, když řeknu, že vypadal, jak kdyby si právě odskočil ze seriálu Chirurgové nebo rovnou z přehlídkového mola. Prostě fakt hezkej byl. Já se zrovna šíleně potila, měla horečku a v duchu mi to přišlo komický, jak jsou v té nemocnici všichni pěkní. Nevím proč, ono to asi vůbec vtipný není :). No, každopádně. Noc jsem zvládla a další den mě pustili domů, protože usoudili, že už mi nemají jak pomoct. Hodnoty klesají, normálně jím, piju, nezvracím... Doporučují mi odpočívat, hodně pít, dobrat antibiotika a kdybych cítila menší nebo výrazně vyšší intenzitu pohybů miminka, mám hned zajít na to ženské oddělení. K tomu naštěstí nedošlo, Amálka mi o sobě dávala pravidelně vědět a na moje podněty reagovala tak skvěle, že vůbec nepochybuju o tom, že si byla vědomá toho, co se děje a že je to v pořádku :).

... a takto jsem tedy dva týdny strávila léčením se. Vlastně jsem si to v rámci možností celkem užila. Mohla jsem hodně spát, koukat na seriály, Radan se o mě úžasně staral... A taky jsem si říkala, že je to vlastně moje poslední nemoc na dlouhou dobu, kdy si můžu dovolit prostě jen ležet a léčit se. S Amálkou na světě už jen tak lehce nezavolám do práce a neřeknu: "Jsem nemocná, beru si volno, čau!" :) Plus jsem to tedy vzala i jako takový signál pro sebe, že i když mám občas dojem, že se mi díky pozitivnímu přístupu a celkovému dávání si na sebe pozor takové věci jako nemoci přece netýkají, jsem vedle, jak ta jedle. Nemám všechno pod kontrolou. Ale zachování klidu a důvěra v to, že se věci dějí v můj prospěch (což je výrok, který jsem nedávno četla v knížečce Znovuzrozená od Soni Kolmanové, který se mnou dost zarezonoval) určitě napomáhají hladšímu průběhu. Plus je teda příjemnější nevyžívat se v roli oběti, ale ani to se nedá na sílu. Všechno potřebuje čas. 

Na kontrole u porodní asistentky

Na konci šestého měsíce jsem místo k doktorovi začala chodit na pravidelné prohlídky k porodní asistence na oddělení, kde budu rodit. Na první návštěvě byl i Radan a oba jsme byli naprosto nadšení. Jak přístupem, tak prostředím. Teď na druhé kontrole před deseti dny mě výjimečně vyšetřovala jiná asistentka, která mi místy přišla trochu nepřítomná. Kdo ví, co se jí zrovna honilo hlavou. I tak jsem ale spokojená, protože na rozdíl od doktora si se mnou někdo i povídá a celkově se cítím víc v obraze. Zjistila mi, že mám hodnoty železa lehce pod normou, tak jsem ho teď začala užívat v tekutém stavu. Jinak je všechno v pořádku a těhotenskou cukrovku taky nemám, což je paráda. Bříško roste rovnoměrně, tlak se mi upravil, srdeční frekvence Amálky je v normě... jsem ráda a vděčná.

A co příznaky?

Co se příznaků týče, vlastně mě nic speciálního jen pro sedmý měsíc nenapadá. Snad jen to, že se mi v noci trochu obtížněji hledá ideální poloha na spaní. Jo, a taky jsem teď při cestování po Slovensku zjistila, že delší trasy autobusem i autem jsou o dost nepříjemnější, než "normálně". Bývá mi při nich špatně od žaludku anebo mi častěji tvrdne břicho. Ale vlaky jsou v pohodě, třeba dnešní pětihodinová cesta z východu utekla jako voda.

těhotenství, miminko, bříško, holčička

Intenzita kopanců

S tím, jak Amálka roste, tak se jí zmenšuje prostor v břiše, tudíž občas se mi místo mírných kopanečků začne vlnit celé břicho a někdy je vyloženě cítit, kde má hlavičku nebo nožky. Taky před pár dny poprvé objevila žebra. Občas to trošku zabolí, ale stejně si každý její pohyb užívám a když to jde, povídám jí u toho, co mě zrovna napadne :).

Chutě...

...žádné specifické (stále) nemám. No dobře, na dorty chuť mám (stále). Velkou. Ale obecně necítím větší hlad a spíš si musím dávat pozor na to, abych jedla dost. Chutná mi šťavnaté ovoce, poctivé jogurty, celozrnný chleba s avokádem, červené papriky, míchaná vajíčka a teď v sobotu na svatbě jsem si moc pochutnala na zelí a lokších. Jo a slané sýry typu feta v kombinaci se zeleninou dooost můžu.

těhotenské focení, ondra vala, sweet melange
foto: Ondra Vala

Mimo tohle všechno jsme si s Radanem nechali od Ondry nafotit těhotenské fotky (o tom jsem psala tady) a naopak úplně zazdili naše týdenní focení břicha, kde teď máme 3 týdny odmlku. Když nad tím tak přemýšlím, tak včera (kdy se mi měnil týden) jsme taky nic nevyfotili. Jsme ostudy. Ale až se vrátíme zpátky do Osla, zase se do toho dostaneme. Fakt!

Přemýšlím, co ještě se za ten měsíc událo, ale myslím, že už jsem toho napsala až až. Celkově musím říct, že si těhotenství užívám, že si přijdu krásně, žensky, zdravě a to i přesto, že jsem teď byla nemocná. Cítím, jak se na sebe s Amálkou napojujeme a většinu času jsem klidná a nebojím se. Porodu, mateřství, že to nezvládnu... Protože převažuje těšení se a důvěra, že všechno co potřebuju už mám v sobě.
 

Děkuju za přečtení a mějte se nádherně! :)

Přidat komentář

CAPTCHA This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.