Jedno boží pondělí a těhotenské fotky k tomu

V pondělí jsme si s Radanem od našich půjčili auto a vydali se směr Hradec Králové. Google mapy nás tahaly přes samé lesy a dědinky, takže cesta sice trvala přes tři hodiny, ale zato jsme se mohli kochat nádhernou jarní přírodou a společnost nám dělaly srnky, ježek, lasice i zatoulaný pes a kočky. Jeli jsme za Ondrou a Eliškou a jejich dětma, přidala se k nám Anie s Lukášem a Dači a vyklubal se z toho jeden boží den, ze kterého jsem nabitá ještě teď. Těhotenské fotky, které při tom "jen tak mimochodem" vznikly, jsou příjemný bonus :).

Ono to celé vzniklo celkem spontánně. Na konci zimy jsem Ondrovi psala na facebooku, že bychom se v květnu rádi stavili, předběžně jsme si to naplánovali a pak vlastně bez nějakého "definitivního" potvrzení přijeli.  Je to naše poslední návštěva Česko-Slovenska na dlouhou dobu, těhotenské fotky jsem chtěla a potom, co nám Ondra Vala před dvěma lety fotil svatbu, by mě ani nenapadlo hledat jiného fotografa. Protože ono už to není jen o těch fotkách. My se s Eliškou a s Ondrou prostě cítíme dobře a i když se vídáme v průměru tak jednou ročně, troufám si říct, že se máme navzájem rádi :). To je tak, když se ze spolu-práce vyklube přátelství a vy si pak déle povídáte a jíte oběd a dortíky na zahradě, než fotíte. 

K Valovým jsme přijeli někdy kolem druhé odpoledne a přivítání bylo trochu strašidelné, protože Anetka s Lukášem přijeli o pár minut dřív než my, a Dači malou škvírou ve vratech vyběhla ven do silnice a zrovna jak na potvoru se ze zatáčky vyrojily tři auta. Naštěstí se nic nestalo a my se mohli vesele obejmout a někteří i poprvé seznámit. Třeba Radan s Anie a s Lukášem. To byla taky milá náhoda, že jsme se tam takto všichni potkali. On totiž Ondra fotil jejich svatbu rok po té naší a protože jsme všichni tak nějak na podobné vlně, spojili jsme to dohromady a sešli se rovnou všichni naráz.

S Anetkou se díky sociálním sítím "známe" už roky, ale osobně jsme se potkaly teprve loni na podzim v Praze a okamžitě spolu začaly mluvit tak, jako bychom se znaly asi tak... no celý život. Já jsem docela otevřený člověk a snad žádné téma pro mě není tabu a s Anie jsme se jednoduše potkaly tak nějak uprostřed s velmi podobným vnímáním světa. Hned, přirozeně, lehce, a jediná škoda je, že Oslo a Orlické Hory od sebe nejsou zrovna za rohem. Ale už nám tam v těch horách prý vyhlíží pozemek :). 

No a Eliška. Eliška je prostě krásná žena! Bavit se s ní o čemkoliv ženském je jako pohlazení po duši. Vlastně jsem se jí při naší loňské snaze o miminko často svěřovala a moc mi to pomáhalo. 

A takto jsme si tam v pondělí všichni byli. I s Radanem a s Lukášem a Dači, a taky s Ondrou a Eliáškem a Jonáškem. Jedli, popíjeli radlery, povídali, smáli se a bylo nám hezky... 

... K večeru tedy vznikly i nějaké fotky. Po cestě, u lesa, s hřejícím sluníčkem v zádech, nic moc strojeného, spíš naopak. S Ondrou se nám fotí báječně, protože stačí jen tak být a procházet se a usmívat a držet se za ruce a pusinkovat. S Radanem, myslím. A výsledek vidíte v tomto článku. 

Domů jsme přijeli až těsně před půlnocí a celou cestu s Radanem nezavřeli pusu, jak jsme byli plní. Energie, dojmů, lásky. Některá setkání nejsou tak častá, ale o to jsou intentivnější. Děkuju za ně! :) A taky za fotky, Ondro! Amálka si snad jednou bude říkat, jaké to měla pěkné rodiče, když byla ještě v bříšku :).

Mějte se krásně a díky, že jste tu! :)