Vůbec nevím, jak začít. O svatbě se bavíme s Radanem a našima poslední dva dny vkuse. Pořád. Ale teď tu sedím a najednou mi docházejí slova. Možná je to tím, že jsem na to psaní "sama".

Na úvod sa patrí predstaviť sa.

Včera byl hektický den. A přiznávám bez mučení, že jsem se chvílema cítila nervózní jako třeba před státnicema. Prostě takový ten pocit v břiše, nevím, jestli ho znáte.

V posledních pár hodinách má všechno zpoždění.

Už dlouho jsem neměla volný víkend, ve kterém bych dopředu neměla něco naplánovaného.

Je sobota, půl deváté ráno a já po očku vyhlížím, jestli už tu jsou. Holky jsou přesné jak hodinky, přesně o třičtvrtě zvoní a ptají se mě, jestli mi Radan předal balíček.

Sedmnáctý máj, asi nejslavnostnější den, který jsem kdy měla možnost zažít naživo.

Je šest ráno a já jsem už dvacet minut vzhůru. Vědomě si dnes automaticky neberu do ruky mobil a jen tak ležím, občas kouknu na Radana a nechávám sebou proplouvat myšlenky.

Potkáváme se na přechodu na půl cesty od našich domovů a nečekáme ani minutu. Vlastně ani sekundu. S Markét jsme se sladily :).

Je zhruba čtvrt na pět a Radan mi volá, jestli už jsem na cestě.