"Vystup ze svojí komfortní zóny." To je taková hezká fráze, která se (teď) často používá k motivování, inspirování a kdoví čemu ještě.

Když mi bylo tak 16, toužila jsem po ruchu velkoměsta a světlech, po herecké nebo modelkovské kariéře, po rychlém životě, všechno stihnout, všechno zažít, být tam, kde se "něco" děje a neu

Za ty roky, co jezdím do Karlových Varů na festival, jsem už viděla desítky, no možná stovky filmů. A víte co? Tolik si jich zase nepamatuju.

Na filmový festival do Varů jezdím už spoustu let. Poprvé mi bylo necelých čtrnáct a vlastně si to moc nepamatuju.

Probouzím se kolem šesté ráno a už se mi nechce spát. Chvíli se jen tak válím ve svém dětském pokoji, který za ty roky trochu "dospěl".

Posledních pár dní, kdy už nemám horečku, ale stále beru antibiotika, spím každé odpoledne alespoň dvě hodiny.

Sedíme v teplákoch na gauči, práve sme dojedli „romantickú výročnú večeru“ – leftover sendviče z práce a striedavo hundreme na počasie a ochkáme od bolesti (Terezka má zrejme niečo s ľadvinou a ja

Už ani nevím, kdy to bylo poprvé, co jsem slyšela pojem "vision board" neboli "nástěnka snů/přání".

Přemýšlela jsem, jak nejčastěji trávím svůj volný čas.

Mám ráda kavárny. Vlastně jsem docela slušná "kavárenská povalečka". Resp., nejsem si jistá, co přesně ten výraz znamená, ale já si pod ním představuju to, že