Pololežím na posteli s počítačem už asi hodinu a ne a ne se dostat k psaní.

Stromeček svítí a pod ním jsou rozložené rozbalené dárky, které nám včera nadělil Ježíšek.

Letím. Koukám do prava z okýnka a vidím blankytně modrou oblohu a pod ní malé mráčky a pod mrakama zase fjordy a lesy, ale ty už jsou ode mě momentálně vzdálené zhruba jedenáct tisíc kilometrů.

Budík mi zvoní v osm nula pět, já otevírám oči a první, co mi probleskne hlavou je, proč jsem si sakra nevypla "pracovní budík", který mám na pět padesát.

Je jedenáct dní do Vánoc a já místo nasávání vánoční atmosféry a nakupování nebo teda spíš vyrábění - nakupování jsem jeden den zkoušela a no luck - vánočních dárků ležím už čtvrtý den v p

Je desátého prosince 2015 a my se s Radanem procházíme přes St. Hanshaugen, směrem do jedné z našich oblíbených kaváren.

Pouštím hudbu, nasazuju zástěru a zavírám se do kuchyně. Tedy jenom imaginárně, dveře jsem nechala otevřené.

Kráčím obvyklou cestou z práce, dolů z hřbitova, kde je teď přes zimu úplná tma a občas mám co dělat, abych trefila na ten správný chodník.

Je něco málo před třetí odpoledne, když se s Radanem potkávám na Karl Johans Gate a pár sekund hrajeme hru, že se neznáme. Moc dlouho nám to nevydrží, protože já nikdy nevím, jak se chovat.

Vešla jsem do našeho bytu a klíčky jsem pověsila na věšák! To je docela cool. Sundala jsem si bundu, šálu a čepici a týjo, tady je další háček, kam to můžu pověsit.