Když se vydáte nahoru na Holmenkollen (který možná všichni znáte z televize z nedávného biatlonu), čeká vás nádherný výhled na město, které ve srovnání s lesy, jezery a fjordem vypadá úplně malinka

Dneska je venku tak krásně.

Jednou z věcí, která mě momentálně fakt baví, je vymýšlení veganských dezertů tak, aby šlo co nejméně poznat, že jsou veganské :).

Dneska jsme šli s Radanem na snídani do kavárny, kde jsem ještě před pár týdny pracovala skoro každý den.

Zrovna jsem nasedla do vlaku a naštěstí jsem překonala svou "automatickou dráhu" a nedala jsem si cappucino, což já tak běžně ve vlaku dělávám, ale vím, že dneska by mi to rozhodně nesloužilo.

Miluju být doma. Dny jsou tu prostě "zaplněnější" a nebo ani nejsou, ale výsledek je stejný - nějak se mi moc nechce psát. I když možná i chce. Ale nechce. Ježiš, já jsem zmatená :).

Sedím ve vlaku směrem do Olomouce, zrovna stojíme a všichni se snaží mluvit potichu, aby nebyli slyšet. A já ťukám do počítače a přemýšlím, o čem psát.

V poslední době mi přijde, že i čtyři pět dní, kdy nic nenapíšu jsou věčnost, ale čím déle nepíšu, tím méně taky cítím inspiraci.

Včera jsem se probudila za zpěvu ptáčků, venku svítilo slunce a po cestě do obchodu jsem viděla dvě veverky, jak lezou a skáčou po stromech. "Hmm, jaro je ve vzduchu," říkala jsem si. Střih.

Chci se vám s něčím svěřit. Nedávno, vlastně to bylo na Valentýna, jsme šli s Radanem nakupovat. Zamířili jsme to takového - na norské poměry - velkého supermarketu.