Neděle, sedm hodin večer. Před chvilkou přišla kamarádka a očekáváme ještě pár dalších přátel. Koukám na mobil, jestli mi něco nepíšou a jednu zprávu a zmeškaný hovor tam opravdu najdu.

Je pátek, pět padesát ráno, a mně zvoní budík. Vypínám ho, a hlavou se mi honí, proč jsem si sakra nevypla budík z minula. Lehnu si zpátky k Radanovi a zavírám oči.

Jsem třináctý den "mladá paní Furiel" a dneska na mě dolehla únava z předešlých týdnů, kterou jsem úspěšně zdolávala díky euforii a poměrně nabitému cestovatelskému programu.

Následující článek je shrnutím všeho, co se týká příprav a průběhu naší svatby.

Je devět hodin večer, já se právě válím ve sněhobílých peřinách a Radan se šel projít kolem přehrady. Mám chuť vám povědět pár slov.

Vůbec nevím, jak začít. O svatbě se bavíme s Radanem a našima poslední dva dny vkuse. Pořád. Ale teď tu sedím a najednou mi docházejí slova. Možná je to tím, že jsem na to psaní "sama".

Na úvod sa patrí predstaviť sa.

Včera byl hektický den. A přiznávám bez mučení, že jsem se chvílema cítila nervózní jako třeba před státnicema. Prostě takový ten pocit v břiše, nevím, jestli ho znáte.

V posledních pár hodinách má všechno zpoždění.

Už dlouho jsem neměla volný víkend, ve kterém bych dopředu neměla něco naplánovaného.