Pá, 06. 10. 2017, 20:25

Like from my diary XXXII: Tohle si připomenu, až se zase budu ztrácet sama sobě...

Norská příroda

Tohle pondělí budu mít narozeniny. Dvacátý sedmý. Říká se takový věk ještě? :) Za mě jo, nebo teda, proč by se neříkal, je to jenom číslo, že jo. Budeme tou dobou na pár dní v Dublinu. Vlastně se v posledních letech snažím svoje narozeniny trávit v jiné zemi. Osmnáctku jsem slavila v Americe. Moje hostující rodina mě vzala do Clevelandu v Ohiu, a i když jsem z města neviděla vůbec nic, po přečtení článku na mém tehdejším deníčkovém blogu jsem si vybavila, jak úžasný den to byl. Hlavně na představení Stomp vzpomínám dodnes. Na dvacáté narozky jsem byla v Londýně se svým kamarádem a pamatuju si, jak mi D. ráno pustil písničku Celebration. Nebo to tehdy byl jenom jeho budík? :) Loni jsme byli ve Švédsku. Moje nejsilnější vzpomínka je, jak mi bylo blbě po obědě složeném z obrovského skořicového šneka a horké čokolády se šlehačkou. Je to divný, že mi nejvíc utkvělo v paměti právě tohle?

Každopádně. Bude mi dvacet sedm. A horko těžko se snažím vzpomenout, co jsem si představovala o svém sedmadvacetiletém já, když mi bylo třeba deset. Myslím, že jsem snila "o velkém světě" a dráze herečky nebo modelky. Myslela jsem si, že budu žít ve velkém městě, budu slavná a vlastně si nevybavuju, že bych nějak přemýšlela o rodinném životě. A jestli jo, tak jedině v tom smyslu, že mým mužem bude Josh Hartnett nebo Orlando Bloom. 

Jak je asi jasné, nejsem ani herečka s mírama modelky, ani slavná, ani nežiju v New Yorku a už vůbec nezávazně nerandím s Orlandem. Místo toho maluju obrázky do kafe, píšu blog o svém životě, jsem vdaná za úžasného muže a žiju ve městě, které je víc jak z poloviny les. A paradox je, že dneska mám o své budoucnosti mnohem mlhavější představu. Nevím, čím chci být, až budu velká. A moment, blbý je, že už podle věku "mám být" velká. To je docela deprimující... Nebo?

Přijde mi, že se na život často díváme "neužitečnou" optikou. Hodnotíme, kam až jsme to dotáhli, kde se o nás co psalo, v kolika letech jsme si koupili první dům nebo auto, jestli už někoho "máme" nebo kolik vyděláváme peněz. Tuším, že ego to ani jinak neumí, protože bez škatulek, znamínek a neustálého rozporu by nepřežilo, nemělo by význam. Ale z vlastního poznání vím, že sebelepší milník - vysokoškolský titul, žití v jiné zemi, svatba - mě neudělá trvale šťastnou. Protože dřív nebo později euforie vyšumí a vyvstane otázka "co ještě?" - co bych ještě měla dosáhnout, kam bych ještě měla jet, co bych ještě měla zažít - abych byla zase a konečně štastná. A tak se dokola a donekonečna můžeme hnát za iluzí šťastného života, místo, abychom plně prožívali každičký moment právě TEĎ. V přítomnosti a právě teď je úplně všechno, co potřebujeme k bytí. A to si, upřímně, píšu hlavně pro sebe.

norský podzim

norský podzim

norský podzim

A ještě pár věcí bych si tu - hlavně až se zas někdy ztratím sobě - chtěla napsat.

  • Je to v pořádku. Je v pořádku cokoliv, co právě cítíš. Hněv, smutek, štěstí, radost, nespravedlnost, naději, klid. Projev to, nepotlačuj, ale prosím, nemysli si, že jsi to ty!
  • Všechno totiž pomine. Všechno, co právě prožíváš a co pohlcuje všechny tvoje myšlenky, může být už zítra pryč. Tak buď bdělá, věnuj tomu pozornost, ale neulpívej na tom.
  • Choď co nejvíc ven a hlavně do přírody.
  • Nemusíš vůbec nic. Ale můžeš úplně všechno. Užívej si to. A využívej to.
  • Neskrývej se sama před sebou. Neboj se ptát se sama sebe a hlavně se neboj sama sobě odpovídat. Hledej a poslouchej svoje odpovědi. Nikdo tě nesoudí a pokud cítíš že jo, je to jen tvůj vlastní strach.
  • Poznávej, uč se, foť, cestuj, piš, tancuj, vař, cvič, povídej si, užívej si úspěchy a prožij neúspěchy, buď vědomá ve svých rozhodnutích, šetři přírodu, jez hlavně rostlinně a málo masa..., ale nehledej v tom štěstí. Štěstí se nedá najít. 
  • Dělej věci, protože z nich máš radost. Nesnaž se zavděčit ostatním. To, co si myslíš, že se jim bude líbit, je jenom tvoje interpretace a jedna velká iluze.
  • Poslouchej signály svého těla - častokrát má pravdu :).
  • Vnímej život jako hru. Každý den je takový nový a další level plný předvídatelných i nepředvídatelných situací, překážek a odměn. A to je paráda! Každý den nanovo.
  • A hlavně miluj! Opravdově, bez podmínek, celým svým bytím. Protože to je, oč tu běží :).

 



Můžete mě sledovat na Facebooku nebo Instagramu. A pokud se vám článek líbil, budu ráda za lajk, komentář, sdílení nebo tak něco :). Mějte se krásně a díky moc! Tereza

 

Komentáře

Napsal(a) Dagmar (neověřeno), So, 07. 10. 2017, 11:17*

Mila Terezko,

moc se mi libil tvuj clanek, jsem o dost starsi nez ty, ale ver, ze i v mem veku nevim co bude dal. Dosahla jsem toho hodne a ani nemusim a nechci  nic velkeho dal dosahovat. Chci zit ted a uzivat cas pozitivne, ale neprehanet to s tim hledanim stale neceho noveho. Byt si vedoma toho, ze my co zijeme v Evrope, kde neni valka a hlad, mame vlastne jiz tolik stesti a je hodne lidi na svete, kteri hladovi a boji se o svuj zivot a kdyz jim rekneme, ze chceme byt stastni, asi by na nas vykulili oci a nevedeli o cem tu vlastne mluvime.

  Ale s tim zavdecovanim jinym, jsem na tom stale spatne. Nemohu  proste vydrzet tlak a atmosferu spatne nalady druhych a vim, ze se vetsinou snazim vsem  vyhovovat a i ustoupit i kdyz to ma pro me casto negativni nasledky a citim to i na reakcich sveho tela. Nejhorsi je to v rodine, tam se moc prosadit neumim, ale jinak je to v pohode. U cizich lidi s tim nemam problem. Vim, ze to vzniklo moji vychovou doma, kdyz se nesmelo odmlouvat a diskutovat uz vubec a moje jiz stara maminka ma tenhle postoj dodnes. Vim, ze jsem dospela a mam svoji rodinu, ale tenhle trn se tezko vytrhne. Uz jsem to vzdala a radeji se vsem rozporum vyhybam a zkousim proste pruvan - z ucha do ucha - ale v zavaznem  rozhodnuti je to chyba. Ten pocit nespravedlnosti mam porad v sobe a at ho pozoruji a nedavam mu tolik dulezitosti, nejak nefunguje. Tak to zkusim znovu zrekapitulovat a uzivat si podzimu, je krasny, barevny, pohodovy a ja ho zboznuji. Dekuji za krasne clany, ctu je pravidelne a tesim se pokazde na nove. Jses fajn holka a preji ti moc tvoji maminku. Z tvych clanku je videt, jak ti pomaha a tak to ma byt.

Mej se fajn

Dagmar

Napsal(a) Tereza - MBMLblog (neověřeno), So, 07. 10. 2017, 13:31*

Krásně jsi to napsala a úplně souhlasím. Čím jsem starší, tím víc si začínám uvědomovat CO je OPRAVDU v životě důležité. Úspěchy jsou "jen" takové "levely hry", ať už se jedná o kariéru, peníze, ocenění... Ty opravdické hodnoty jsou ale láska k přírodě, životu a k lidem (i k sobě samému). Zkrátka láska a pokora ke světu a životu jako takovému. Když člověk tohle pochopí a přijme, stane se mnohem "pevnější" v základech a bere věci jinak - rozumně, střídmě, tak, jak jsou. A naučí se radovat z maličkostí a (zdánlivě) obyčejných věcí, které ale obyčejné nejsou (ve skutečnosti jsou to ty nejcennější věci, co vůbec můžeme mít) A o tom to všechno je. Spousta lidí tohle nikdy v životě nepochopí. 

Jsem taky říjnová, ale narozeniny mám až na konci tohoto krásnýho měsíce. Přeju ti (už tak trochu dopředu) všechno nejlepší, zdraví a ať jsi stále tak přemýšlivá a otevřená životu :)

 

Měj se krásně a užijte si Dublin.

 

Tereza

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.