Osmý měsíc těhotenství je za mnou. Jdeme do finále. :)

Pro mě byl tenhle předposlední měsíc zatím určitě nejintenzivnější. Amálčiny pohyby v bříšku zesílily, samotné břicho mi tento měsíc vyskočilo víc, než za poslední tři měsíce dohromady, z ničeho nic mě přepadaly návaly horka a běžně jsem nemohla spát déle, než čtyři hodiny vkuse. Stejně ale můžu naprosto upřímně říct, že je pro mě těhotenství nádherné magické období a i kdyby mi někdo nabídl, že ho můžu celé přeskočit a mít Amálku rovnou v náručí, odmítla bych. To, že můžu pozorovat, jak se mění moje tělo, které v sobě hostí nový jedinečný život... To, že v sobě můžu objevovat nové úrovně svého vnitřního světa, těšit se, bát se, představovat si, nevědět, milovat bezpodmínečně někoho, koho v sobě vnímám, ale naše oči se ještě nestřetly je pro mě zázračné a stále každý den děkuju za to, že to můžu prožívat. 

Těhotenství prostě vnímám jako přerod z dcery v matku. Jasně, jsou to jen pojmenování "rolí" a dcerou zůstanu i po tom, co se stanu maminkou. Ale když zavřu oči, s úsměvem v duši a s nekonečnou láskou děkuju svým rodičům, že jsem díky nim na světě a že jsem s nimi prožila přesně to, co jsem měla, abych došla právě sem. Pouštím se své role malé holčičky, už se jí nepotřebuju držet, přestože tu vždycky bude poletovat a můžu se do ní kdykoliv vrátit. A vnímám příchod přirozené zodpovědnosti, kterou cítím vůči své holčičce, už teď. Zrod nové rodiny, která je tvořená mnou, Radanem a Amálkou. Místo, které si můžeme tvořit podle sebe, kde můžeme být přítomní a kam nemusíme přenášet nefunkční vzorce a zároveň se inspirovat těmi "funkčními". Být. Dokonalí v nedokonalosti. 

:) Ale abych dneska nebyla jen přehnaně poetická, ale taky trochu konkrétní, tady je pár věcí, které byly specifické pro osmý měsíc těhotenství.

ULTRAZVUK: Česko vs Norsko 

Na začátku osmého měsíce jsem ještě byla pár dní doma v Česku. A protože v Norsku za celé těhotenství dělají jen jeden oficiální ultrazvuk, říkala jsem si, že je to skvělá příležitost navštívit svého českého gynekologa a ještě se na Amálku "v té televizi" jednou podívat. Bohužel to vyšlo tak trochu nešťastně, miminko jsem sotva viděla, zato jsem se hned v prvních sekundách vyšetření dozvěděla, že mám prý nějak zkrácený děložní čípek a že kdybych žila v Česku, hrozil by mi pobyt v nemocnici a klidový režim s nohama nahoře, abych předčasně neporodila. Měla jsem přesně dva měsíce do termínu a tohle slyšet pro mě bylo jako dostat facku. Do té doby jsem se cítila skvěle a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla mít nějaké komplikace. Pan doktor, kterého si mimochodem moc vážím, mi předepsal nějaké tablety na zavádění a hořčík a poslal mě domů s tím, že mi teda drží palce a doporučuje mi v Norsku okamžitou neschopenku a mít nohy nahoře kdykoliv to jde. Co vám budu povídat, dostala jsem strach a pořádně to obrečela. Měla jsem dva dny do odletu zpátky do Norska. Hořčík jsem brát začala, ale tablety jsem odložila, protože jsem prostě nechtěla brát něco, co mi předepsal doktor, který mě za celé těhotenství viděl jednou. Každopádně, mám velké štěstí, protože znám Češku, která v Norsku pracuje jako porodní asistentka a když jsem jí popsala, jaká je situace, zařídila mi ultrazvuk v norské nemocnici hned den po mém příletu, za což jsem byla moc vděčná, protože celé moje těhotenství probíhá v Norsku a kdybych opravdu měla nějaké riziko předčasného porodu nebo tak, bylo by fajn, aby tady o tom věděli :). Paní doktorka byla úžasná! Sice se ze začátku trochu vyptávala, proč že jsem vlastně byla na ultrazvuku v ČR a co že mi to ten doktor říkal, ale necítila jsem z ní nějaké hodnocení a celé vyšetření vzala opravdu poctivě. Děložní čípek byl úplně v normě. Pro úplnou informaci mě pak ještě požádala, ať zkusím zakašlat a během těch pár sekund se zmenšil asi o půl centimetru a pak se zase vrátil zpátky. Já teda o děložních čípcích nic moc nevím, ale z této mojí zkušenosti se to jeví jako něco, co se mění každý den ne-li každou hodinu a není to tedy nějak zvlášť relevantní informace. Ale nechci to zhlehčovat, samozřejmě! Jen jsem ráda, že to v mém případě nebyl problém. A nakonec jsem se ještě dočkala i Amálky "v té televizi". Od hlavy až k patě :). 
Na otázku na neschopenku mi řekla, že z její strany zatím nevidí žádný důvod, proč bych neměla pracovat a že to záleží na mě, jak se cítím. A tak, i když už je to poslední týdny náročnější, stále chodím do práce. Jsem ráda a vděčná, že můžu. I když na poslední směnu příští pátek se už fakt těším, né že ne :).

Zdá se mi o ledu... 

ale fakt. Jestli jsem na něco v posledních týdnech měla nesnesitelnou chuť, jsou to ledové nápoje a samotný led v puse. Skoro každý den před spaním mi v hlavě běhá obrázek na ledové kafe, co si dělám v práci. Je s polovičním shotem espressa (abych si případně mohla dát dvě), s ovesným mlékem, a piju ho ve skleničce naplněné až po okraj rozdrceným ledem, kterému říkáme "baby ice". Ten se totiž dobře jí! Nebo jemně perlivá voda s kapkou jablečného džusu, opět s maximálním množstvím ledu! Je to teda trochu úchylný, nepamatuju si, že bych na něco někdy měla takovou chuť a v práci se mi trochu smějou :).

Na instagramu mi jedna maminka psala, že to měla taky a že to může být nedostatkem železa. Tak jsem googlila a opravdu to spolu může souviset. Já mám ale železo podle krve v pořádku (i když těsně) a tak třikrát týdně ho v tekuté formě užívám. Takže je to u mě pravděpodobně tím, že jsou tu teď prostě velká vedra a jak mě občas přepadají návaly horka, mám potřebu se ochlazovat. Jiné vysvětlení nemám. A říkám si, že by to možná mohlo být horší. Že jo?

Jinak jsem celý měsíc trochu ujížděla na třešních a meruňkách. Celkově se ale do mě nevejdou velké porce, asi se můj žaludek nemá kam roztahovat, když se v tom břichu roztahuje Amálka :). 

A co výbavička?

Tu máme. Myslím. V červnu jsem objednala elastický šátek a nosítko, vyprala všechny oblečky a od kamarádů jsme dostali proutěnou kolíbku a přebalovací pult. Na ten akorát potřebuju dokoupit podložku. Jiná kamarádka nám ještě půjčí hnízdo a s Radanem jsme v procesu kupování větší postele, aby mohla Amálka spát s námi. Snad to stihneme ještě do porodu, držte nám palce. 

Postýlku, kočárek, odsávačky, chůvičky a monitory dechu atp. nemáme a zatím ani nebudeme pořizovat. Ale necháváme všemu volný průběh, akorát nechceme kupovat věci zbytečně. Uvidíme, jaká bude Amálka, jak se na sebe budeme postupně ladit, co nám třem bude vyhovovat... Z toho důvodu vlastně ani nic moc z "výbavičky" nesdílím, nemáme pro ni nic speciálního a hlavně myslím, že pokud to pro vás bude zajímavé, bude lepší to ukazovat "v praxi", až bude na světě. 

Příznaky

• několikaminutové návaly horka alespoň jednou za den
• časté chození na záchod
• nevolnosti, hlavně ráno
• skoro každou noc mi nejde spát déle, jak šest hodin vkuse. Tak to pak dospávám. 
• chodím rychlostí šneka :)
• občas mi tvrdne břicho
• miminko cítím téměř nepřetržitě

Pojďme randit!

Vyslovila jsem přání, abychom randili, ještě než se Amálka narodí. A musím říct, že Radan to vzal dost zodpovědně. Vzal mě na pláž, byli jsme ve skvělým národním muzeu, chodíme na zmrzlinu a na procházky... vlastně skoro každý den se mě ptá, jestli chci někam vyrazit. Ale musím říct, že energie fakt ubývá a že to se mnou často nebývá vůbec žádná sranda, naopak. Kňourám, chodím hrozně pomalu, furt musím na záchod... já bych sama se sebou občas být nechtěla. Ale já musím, no. Takže teorie o randění pěkná, ale čím dál častěji místo toho ležím v posteli a snažím se s pomocí těhotenského polštáře najít alespoň trochu uspokojující polohu k odpočívání a nabírání sil. 

Takže tak. To je z osmého měsíce zhruba všechno. Stejně je trochu šílený, že článek o devátém měsíci už budu pravděpodobně psát s Amálkou na světě. Wow. Fakt už je to skoro tady!

Mějte se krásně a do komentářů mi napište třeba, jaké byly vaše poslední měsíce s miminkama v břichu...? A kdyby vás něco zajímalo, pište taky. Těším se :).