St, 04. 04. 2018, 15:35

Proč svou maminku oslovuju jménem?

Lenička a já, sweet melange

Za ty roky, co píšu blog, jsem se už spoustukrát setkala s otázkou, proč svoji maminku oslovuju křestním jménem. Na většinu takových komentářů odpovídám, ale myslím, že jsem o tom ještě nikdy nepsala celý článek a nedávno mě napadlo, že to vlastně je celkem zajímavé téma, zvlášť teď, kdy se brzo sama maminkou stanu. 

Minule, když jsem byla u Radanových rodičů, tak se mě jeho mamička zeptala, proč vlastně mamce říkám Leničko a jestli jí to nevadí? Myslím, že stejně jako Radan si donedávna myslela, že jsem ji tak oslovovala odmalička, což ale není pravda. Jako malá jsem jí říkala "normálně" a vůbec by mě nenapadlo to měnit :). Ale pak jsem se v necelých devatenácti vrátila po roce z Ameriky, a u bráchy vypozorovala, že jí začal říkat jménem. A já se po něm začala opičit. Nevím, kdy to bylo poprvé, ani si nepamatuju, jak jsme se u toho cítily, zato vím, že dneska je to pro nás obě ta nejpřirozenější věc na světě. 

Určitě nechci tvrdit, že to takto má být a že teď máte jít a začít svým maminkám říkat jménem. Takto to asi ani nefunguje... pokud se tedy taky nezačnete opičit po starším sourozenci :). Můžu s vámi ale sdílet, jak to působí na mě, a možná mluvit trochu i za Leničku, protože jsme se o tom párkrát bavily.

My spolu máme odmalička úžasný vztah. Co si pamatuju, vždycky jsem s ní řešila všechno a stejně tak je Lenička otevřená ke mně. Rodiče nám s bráchou dávali velkou volnost, důvěřovali nám a nutno říct, že jsme toho ani jeden nikdy nějak nezneužívali. Myslím, že to dělali dost instinktivně. Před pár lety k nám na návštěvu přijeli Radanovi rodiče a v jeden moment poděkovali našim, že mě tak hezky vychovali... Tatínek se usmál a říká: "No, ale my jsme ji nevychovávali..." O tom se samozřejmě dá polemizovat, protože i "nevýchova" je výchova a hlavně se to asi nedá takto pojmenovávat a hodnotit. Každopádně, o tomto dnešní článek není!

Když jsem mamce začala říkat jménem, přece jen se něco změnilo. Postupně jsem si uvědomila, jak se prostor mezi námi ještě víc otevřel. Na té úplně nejzákladněšjí úrovni nám to umožnilo přestat se limitovat rolemi matky a dcery. Tyhle role se prostě naplnily a určitě měly svůj význam. Ale dnes už je nepotřebujeme. Navíc, Lenička v sobě nenosí takový ten sentiment, že maminka je jen jedna a proto by vyžadovala, abych ji tak oslovovala. Ví, že si jí vážím a že ji nekonečně miluju. A já zas cítím, že mě bere jako "sobě rovnou", že ke mně nepřistupuje z pozice "já vím víc", ale s obrovskou láskou a pochopením je mi oporou a rádcem, v podstatě stejně jako já pro ni.

Lenička a já

Na druhou stranu, možná že na oslovení zas tak nezáleží. Tatínkovi jménem neříkám (jemu říkám "tatíčku") a soulad, otevřenost a nekonečná láska mezi námi proudí taky. Možná je to spíš na celkovém nastavení, resp. na "schopnosti" nelpění na určitých vzorcích a rolích, které zákonitě vždycky limitují. Neberte mě prosím špatně, vnímám, že děti potřebují nějaké "vedení" k tomu, aby se cítily bezpečně. Ale o tom teď nemluvím a navíc myslím, že se to vzájemně nevylučuje.

Pointa je, že je vlastně úplně jedno, jak se s rodiči oslovujete. To jste nečekali, co? :) Myslím, že takové věci vyplynou přirozeně. A že s tím musí být v pohodě obě strany. Radanův starší brácha třeba jejich mamičce jednou navrhl, jestli jí může říkat jménem a ona to odmítla. A podle mě je to tak správně. Někteří lidé jsou s rolí rodiče ztotožnění víc, než jiní a není na tom vůbec nic špatného. I s Radanem to vnímáme trochu jinak. On sice nevidí nic divného na tom, že mamce říkám Leničko, ale zase si neumí představit, že by mu Amálka jednou měla říkat jménem. Já si to představit umím. Ale nechám to na ní, stejně jako Lenička to před lety nechala na mně. Trvat na tom určitě nebudu. 

Jak to vnímáte vy? Umíte si představit, že by vám vaše děti říkaly jménem? Nebo že byste tak oslovovali svoje rodiče? 

Mějte se krásně! :)

Komentáře

Napsal(a) Kiki (neověřeno), Po, 09. 07. 2018, 12:37*

Děkuji za článek, mame to úplně stejně s mamkou a taky ji rikam lenicko! Taky se mě všichni ptají jestli ji to nevadí, ale pro nás to je normální. To oslovováni jménem mi připomíná že je taky ženská a že je pro mě nejbližší moje kamarádka místo jen "maminka" a často ji to připomínám ať nezapomina na sebe. Každopádně je to moje maminka a vždycky bude, nezáleží na tom jak jí říkám, ale jsem ráda že nejsme jen my ty "divný". Měj se krásně! ❤

Napsal(a) Petra (neověřeno), Ne, 29. 07. 2018, 16:05*

Krásný článek ❤

Mám se svojí mamkou od malinka hezký,otevřený vztah a beru ji jako svou nejlepší kamarádku (co mám dceru, mám nejlepší kamarádky dvě:))❤❤ Říkám ji "mami, mámo, maminko" a co je moje dcera větší,  směje se mi a diví se, proč babičce Markétce říkám "mami" :) je to krásné pozorovat a protože dcera zná jména všech babiček a dědů a volá tak na ně ,už mi taky nepřijde tak nepředstavitelné jako dřív, že bych řekla mamce "Markétko" :)

Na mě dcera (2roky ❤) volá "maminko Peťo" a spoustu lidí se diví nebo se jí směje, proč mi říká jménem. Mě se to ale moc líbí. "tatínku Maty" a někdy volá i jen "Maty/Matěji", protože tak nejčastěji volám na manžela já:)

Vyhovuje nám to tak všem a uvidíme, jak to bude dál...nechame se překvapit a Vám přejeme krásný den do Norska 😊

Přidat komentář

CAPTCHA This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.