Jak jsem prožívala 5. a 6. měsíc těhotenství

Dneska ráno jsem byla na kontrole u doktora. Už si v tom přijdu úplně zběhlá :). Bylo to příjemný. Strávila jsem v ordinaci asi deset minut, jako vždycky mi doktor změřil tlak, poslechl srdíčko, vzal si vzorky moči a krve a poprvé mi taky změřil bříško, aby zjistil, jestli velikost dělohy roste přiměřeně ke konkrétnímu týdnu těhotenství. Měří se to podle vzdálenosti mezi stydkou sponou a vrcholem dělohy a míry se pak srovnávají s tabulkovými hodnotami (říká se tomu Symfýza-Fundus křivka). Zatím jsem "ukázkově" přesně ve středu, z čehož mám samozřejmě radost. Vzhledem k tomu, že tu na běžné kontrole žádný ultrazvuk neprobíhá, je to víceméně jediný ukazatel toho, jestli miminko roste tak, jak má. 

Joo... a taky jsem zjistila, že už mám nahoře skoro osm kilo :). 

To jen taková informace "do těhotenského deníčku". Dnešní článek totiž bude o tom, jak jsem prožívala pátý a šestý měsíc těhotenství. Upřímně, původní plán byl, že tyhle články budou vznikat každý měsíc, ale to mi nějak nevyšlo, tak to holt spojím a snad si vzpomenu na všechno. 

Na začátku pátého měsíce nás čekal hlavní a jediný oficiální ultrazvuk. Byl to skvělý zážitek, o kterém jsem psala tady. Občas mi přijde zpráva, jestli mi nechybí, že Amálku nevidím častěji. Popravdě? Ani ne. Samozřejmě, že by bylo krásný ji každých pár týdnů vidět na obrazovce, jak se pohybuje, ale osobně si nemyslím, že je to pro to miminko to nejlepší a důvěřuju tomu, že tu vědí, co dělají. Že je v pořádku se dá zjistit i jinak a propojení s miminkem cítím každý den tím, že ji cítím, že si s ní povídám nebo jí zpívám. O to víc se těším, až bude na světě.

Někdy mezi devatenáctým a dvacátým týden jsem začala cítit její první pohyby. Nevybavuju si ten úplně první, ale o tom, jaké to je, jsem napsala článek. Od té doby kope pravidelně, nejvíc před spaním a v noci, což je prý docela běžné, protože přes den je mými pohyby/chůzí ukolíbaná a to ji uspává. Kdybych si tohle uvědomila dřív, možná bych se před pár týdny nevylekala až tak, že jsem šla k doktorovi s tím, že jsem ji celý den necítila. Měla jsem zrovna dost psychicky i fyzicky náročný den v práci a vlastně ani neměla čas zaměřit se chvíli jen na mě a na ni. Tu noc jsem se pak hodně budila, necítila ji ani po tom, co jsem si dala kousek sladkého a lehla na levý bok, a v mojí unavené hlavě si vymyslela hrůzostašný scénář, který mě ráno donutil zavolat doktorovi i přesto, jak velký komplex z telefonování mám. Hluboko uvnitř jsem věděla, že je v pořádku, zároveň jsem si ale byla vědomá i toho, že se právě dostávám do fáze, když už se v případě komplikací dá miminko zachránit. To ve mně vzbudilo novou úroveň zodpovědnosti za svá rozhodnutí, protože to "správné" může doslova zachránit život a není to jedno. Beru to tak, že než abych se (i kdyby) zbytečně strachovala a "vysílala" Amálce stresové hormony, je lepší to ujištění "z venku" využít. A jsem ráda, že zatím bylo potřeba jen jednou.

Co se týče nějakých symptomů, jeden z nejvýraznějších bylo před pár týdny bolení zad. Bolely mě v oblasti kostrče a fakt mě asi tak týden až dva docela potrápily. Bolelo mě delší dobu chodit, bolelo mě vstávat z postele, otáčet se nebo předklánět. Nakonec to ale samo přešlo a naštěstí už si tu bolest skoro ani nevybavuju.

Taky mi moc nešlo spát. Koncem pátého a začátkem šestého měsíce jsem se pravidelně budila kolem druhé hodiny na záchod a pak už jednoduše vůbec neusnula. Často jsem nemohla najít vhodnou polohu na spaní nebo mi hlavou proudilo milion myšlenek a čím víc jsem se snažila, o to víc nešly vypnout. Klasika. Poslední dva týdny už se mi to nestává tak často. Podle mě mi pomáhá právě to, když nemusím v noci na záchod. Takže se večer snažím pít o něco míň, než přes den (pořád tedy tak, abych měla tekutin dostatek). 

Asi dvakrát nebo třikrát mě bolela hlava a já mám prostě za to, že jsem teď víc citlivá na změnu tlaku, protože pokaždé mě bolela těsně před deštěm a nejvíc, když mělo pršet, ale pořád nic. Radan teda tvrdí, že abychom si ověřili tuto hypotézu, nesmíme se příště dívat na předpověď počasí, která nám značně zkresluje výsledky :). Ale dává mi to smysl, hlavně v souvislosti s tím, že mi teď v těle proudí mnohem víc krve... Máte s tím někdo zkušenost?

Jako skvělý "symptom" vnímám to, že mám hustější vlasy. Mastí se mi teda pořád stejně rychle, ale určitě jsou bohatší na objem. No, a za velké pozitivum považuju i svoje bříško. Moc si užívám, jak roste, a i když se teď zvěšuje poměrně rychle, vůbec mi nepřekáží. Navíc i sem do Norska konečně dorazilo jaro a miluju fakt, že už nemusím nosit zimní kabát a bříško je vidět :). Moje kamarádka Jitka mi půjčila spoustu svého těhotenského oblečení, takže mám teď doma několikatery šaty, které jsou ušité přesně na to, aby mi bylo pohodlně a mou novou "přednost" podtrhlo. A to se vyplatí :). Jinak, břicho, prsa i boky si každý večer mažu přírodním mandlovým olejem. 

Nemám žádné nesnesitelné chutě a už vůbec mě nelákají nějaké zvláštní kombinace jako třeba zmrzlina s kyselýma okurkama. Vlastně ani neznám nikoho, kdo by to tak měl - fakt to existuje? Chutná mi hroznové víno, taky ráda snídám smoothiebowl z mražených banánů, lesního ovoce, ovesného mléka a arašídového másla posypanou ovesnýma vločkama, kokosem a vlašskýma ořechama. Víc jím tvarohy a jogurty, asi si tělo říká o vápník. A miluju chleba ve vajíčku, mňam. Jíst mi chutná, ale určitě nejím výrazně víc, než předtím. Kalorie každopádně neřeším, jen se snažím, abych jedla pokud možno různorodě + si jednou za dva až tři dny dávám prenatální vitamíny. 

Výbavička pro Amálku se rýsuje. Hlavně teda oblečení, které je v tuto chvíli tak z 96% z druhé ruky od kamarádů, z čehož mám velkou radost. Tvořím si i seznam věcí, které chci ještě pořídit při naší květnové/červnové návštěvě Česka, ale myslím, že tohle téma by v budoucnu mohlo vyjít na samostatný článek, tak se o tom zatím nebudu moc rozepisovat.

Jedny z nejhezčích chvil v posledních dvou měsících jsou ty, kdy si s Radanem hodiny a hodiny povídáme o Amálce, o našich představách o výchově a společně se těšíme. U Radana to (viditelné) těšení se začalo po ultrazvuku v osmnáctém týdnu. Myslím, že v tu chvíli si poprvé naplno uvědomil, že bude tatínkem, a já od té doby s radostí a láskou pozoruju tento odstín jeho osobnosti, který jsem do té doby neznala. S každým dalším rozhovorem navíc zjišťujeme, že naše představy o výchově jsou si daleko blíž, než jsme si mysleli a vnímám, jak nás tahle zkušenost víc a víc sbližuje. Vážím si jeho důvěry ve mně a v můj instinkt, která je mým vnějším zdrojem pokoje, když ho chvíli nemůžu najít v sobě. Celé to opravdu a plně prožíváme spolu a naprosto upřímně a bez ostychu musím napsat, že jsem na nás pyšná :).

Na závěr bych ještě mohla zmínit, že na začátku pátého měsíce, v osmnáctém týdnu, měřilo miminko necelých 15cm a vážilo cca 190g. Teď na konci šestého, v šestadvacátém týdnu, už má přes 35cm a okolo 750g. Takový růst během osmi týdnů, to je fakt neuvěřitelný! Celé je to zázrak a i když to asi zní jako klišé, pořád každý den děkuju za to, že tohle můžu prožívat.

V nejbližších dnech mě čeká první kontrola s porodní asistentkou, se kterou budu pravděpodobně i u porodu. Na to se moc těším. Taky mě asi nemine test na těhotenskou cukrovku a od teď už si můžu zažádat i o mateřskou dovolenou... Takže určitě bude co sdílet.

Tak.Snad jsem nezapomněla na nic podstatného. Klidně se ptejte, pokud vás něco zajímá. A nebo mi třeba napište, jaký byl/je váš druhý trimestr, jsem zvědavá! :)

Díky, že to čtete a mějte se krásně!