Út, 13. 01. 2015, 21:26

Like from my diary VIII: Dá se najít štěstí?

Byla jsem se projít. Venku svítilo slunce a teploty byly skoro jarní. Takový ten den, kdy by byla "škoda" nejít ven.

 
Chodila jsem po místech, kde jsem strávila svoje dětství a dospívání. Prožila jsem si v duchu, jak se snažíme po stopádesáté ten irský step dát konečně všichni do rytmu. Stála jsem na tom stejném místě, kde jsem ve 13ti dostala svou první pusu a ten charismatický (tehdy) patnáctiletý Slovák mi pak daroval svůj nejoblíbenější šátek. Představila jsem si sebe coby šestnáctiletou, kdy jsem dostala své velké sólo na skladbu z Labutího jezera a ohromně to prožívala. Pamatuju si první pohledy kluka, který mi zásadně ovlivnil život.
 
Vybavila jsem si všechny tyhle momenty a všechny jsem je sebou nechala projít. Dnes už jsou to spíš jen pocity, nějaká energie, nic z toho už ve své podstatě neexistuje. Tak jak si to pamatuju já, můžu vnímat opravdu jen já, přestože se mnou bylo spoustu jiných lidí, kamarádů. Každý si vytváříme vlastní realitu, resp. formu reality.
 
 

 

 
Forma. Co tím myslím? Myslím tím způsob, jakým žijeme, jak k věcem přistupujeme. Jak se ztotožňujeme s něčím a něco jiné zase odmítáme. Pro mě je to všechno iluze. Iluze potřebná k tomu, abychom "žili", ale pro mě je to opravdu jen forma. Čím dál častěji beru věci a situace jednoduše takové, jaké jsou. Často se do nich nechám vtáhnout, to ano, a pak se brzy zase vrátím "k sobě", k uvědomění si, že ty situace tu prostě jsou. Aby zaplnily náš život :). Třeba drtivou většinu "problémů" jsem si vytvořila sama. Co jiného bych taky měla dělat? Přece když zrovna všechno jde "podle plánu" (třeba, že jsem zdravá, mám skvělého kluka, kamarády, kteří mě mají rádi, práci, úžasnou rodinu..), začne to brzy být nuda a tak musím něco začít řešit (že bych mohla vypadat líp, že tamta kamarádka řekla něco, co se mě dotklo nebo že ta práce vlastně není tak dobrá ..). Nemůžu přece jen tak být, nechat to být, plynout. A nebo můžu? :). 
 
Vždycky, když nechám věci, situace i lidi takové jaké jsou a přijmu je tak, objeví se ve mně vnitřní klid a pokoj a zároveň se rozbouří veškerá energie, kterou v sobě mám. Nepotřebuju nic víc ke štěstí, než to, co právě je. A právě tyto momenty, vycházející z "lásky" nebo nějakého "plynutí/proudu" jsou ty, ze kterých se rodí "velké věci" ve světě forem. 
 
Nechat věcí být a nechat je takové, jaké jsou, je možná jedna z nejtěžších věcí, které jsou. Napadá mě k tomu jedna myšlenka, která mi dnes prolétla hlavou. Stála jsem před zrcadlem a protahovala jsem se předtím, než jsem šla cvičit. Koukám na své ruce a říkám si: "Hmm, mám svaly na rukách, to je super." V zápětí mě ale napadlo: "Aha, ale mohly by být i větší. A co když mi za chvilku zase zmizí, když nebudu posilovat?" .. možná je to jen taková hloupost, ale moje mysl mi vlastně ani na pár vteřin nedovolila být prostě spokojená s tím, co je. Pořád chce víc, líp, hodně. Nikdy nebude naprosto spokojená, protože je už z podstaty nespokojená. A není na tom nic moc špatného. Potřebujeme mysl, abychom vůbec mohli žít a mluvit a plánovat a něco vytvářet ... Jen pro mě je podstata v tom, že se kdykoliv z jakékoliv formy můžu zase vrátit "k sobě". K tomu, že všechno, co potřebuju k tomu, abych byla "v souladu", už je. Právě teď. Vždycky. A není to "tam", je to TADY.
 
 

 
 

Komentáře

Napsal(a) Terez sweet melange, Pá, 16. 01. 2015, 22:16*

Moc rádo se stalo :). A já děkuju za komentář!

Napsal(a) Terez sweet melange, St, 14. 01. 2015, 15:26*

Nelo, děkuju za komentář! Tak, jak si to napsala, to úplně stačí! Jsem ráda, že i tyto články, které nejsou o jídle, mají své čtenáře:). Měj se hezky, Tereza.

Článek se zvláštním nádechem (fotky ještě umocňují) :) Moc ráda, si tvůj blog čtu. Určité články (teď tedy nemyslím ty o jídle, i když jsou taky fajn:) mi nějakým mojí osobě blízkým způsobem promlouvají k duši...asi nedokážu více specifikovat:)

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.