Ne, 12. 07. 2015, 20:58

Jak jsem se vymanila ze začarovaného kruhu anorexie a záchvatového přejídání

Právě usrkávám čokoládový milkshake, je výborný a dneska je to poměrně podstatná informace. Před pár lety bych něco takového totiž nedala do pusy ani náhodou...

Dneska bych chtěla psát o mentální anorexii a záchvatovém přejídání. Obojí bylo pár let součástí "mé cesty". Vlastně pět nebo šest let. To je docela dlouhá doba.

Chci jen napsat na začátek, i když je to trochu takové klišé, že nejsem doktor, nutriční terapeut ani psycholog a tudíž budu tento článek psát pouze na zakládě své zkušenosti a prožitků, což je koneckonců jediné, co může udělat kdokoliv. Nikdo z nás nemá "univerzální pravdu" a zvlášť ne u takto citlivých témat. Můžu vám ale možná něco zrcadlit a je jen vaše, jak se k tomu postavíte ...
 

40kg - 57-59kg - 50-51kg

 

"Wow, stačí nejíst sladké, a můžu být hubená"

Píše se rok 2004, je srpen a s Leničkou odjíždíme na dva týdny do Itálie. Náš známý tam tehdy vždycky na jaře a v létě pracoval jako masér. Zároveň je to člověk, který se hodně zabýval stravou podle krevních skupin, což byla v té době hodně populární záležitost. Dneska už ani ne, protože "víme", že to zas tak jednoduše nefunguje a hlavně, že mnohem účinnější je poslouchat své vlastní "konkrétní" tělo :). Každopádně, celé dva týdny jsem nejedla sladkosti. Byl to pro mě velký zlom, protože do té doby jsem každý den musela mít nějakou čokoládu nebo sušenku, Jedla jsem sladké pořád a na cukr jsem měla vytvořenou docela slušnou závislost. Když jsme se vrátily domů, zjistila jsem, že ručička na váze ukazuje skoro pětikilový úbytek. To je ohromné číslo za tak krátkou dobu. A stálo za ním opravdu jen to, že jsem vyřadila sladkosti...


... jenže už v ten okamžik jsem se pohybovala na velice tenkém ledě. Bylo mi necelých 14 a zalíbilo se mi vypadat "líp". Měla jsem nově asi padesát kilo a vypadala fakt dobře. Jenže najednou "už mi o něco šlo" a tak jsem se začala hlídat i doma, chtěla jsem si tu novou váhu přece udržet. Naučila jsem se, co je to kilojoule a kalorie a kolik se jich v čem skrývá. Začala jsem si číst o zdravé výživě a pokud si správně pamatuju, prvních pár měsíců jsem se jí opravdu držela. Resp., držela jsem se jí celé ty roky, jen jsem si ji trochu "upravila". V 15ti jsem měla kalorický příjem jako člověk, který drží redukční dietu a má velkou nadváhu. Začala jsem sportovat, váha šla stále dolů a můj svět se točil kolem dvou věcí - jídlo a spalování kalorií, tedy sport. Když jsem měla 45kg, moji rodiče začínali mít obavy, jenže nemohli udělat nic - viděli mě jíst, protože jsem jedla (i když "šíleně" zdravě) a měla jsem x výmluv a přesvědčení, že jsem úplně v pohodě.

2005-2006 - kolem 40kg

Můj jídelníček se skládal z malé porce ovesné kaše bez cukru na snídani, jablka na svačinu, na obědy jsem nechodila a když jsem něco snědla, byl to nějaký tmavý rohlík (co mi na tom připadalo zdravé, to nevím) nebo čtvrtka kuřete bez kůže v tehdy jediném bistru v Prostějově, kam jsem chodila sama o volné hodině. Na svačinu jsem si dala nějaký nízkotučný bílý jogurt a na večeři žitné těstoviny s krůtím masem a jeden plný talíř zeleniny, bez kapky tuku navíc. Nezní to až tak nezdravě nebo málo, že? Můj kalorický příjem se ale pohyboval kolem 3500-5000KJ a dalších 1000-2000KJ jsem každý den spálila v posilovně nebo na rotopedu. Ven jsem nechodila, protože bych tam musela něco jíst a vlastně mě to ani nezajímalo.

Když jsem vážila asi 44kg, ztratila jsem menstruaci. To byl vlastně jediný přiznak, který jsem měla, Po celou dobu jsem měla energie na rozdávání a díky tomu, že jsem jedla spoustu vitamínů a minerálů jsem měla naprosto ukázkové krevní testy, troufám si říct, že možná lepší, než teď. Jenže mě ovládly mé myšlenky, nechala jsem se vtáhnout do hry své mysli a cítila se v pasti, v začarovaném kruhu, ze kterého jsem se nedokázala vymanit. Čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Čím víc jsem tomu věnovala energie, četla ppp fóra a snažila se to mít pod kontrolou, tím víc jsem tu kontrolu ztrácela.

2007 - kolem 44-46kg ... v té době už jsem si se celkem líbila, neznamená to, že jsem byla zdravá. Někdy
v tom roce se u mně rozběhl kolotoč záchvatového přejídání ...

Pamatuju si, jak jsem stála na váze, měla 39,9kg a věděla, že tohle je fakt průšvih a že MUSÍM přibrat. Šla jsem se trochu najíst, zvážila se, váha ukazovala třeba 40,4kg a má mysl panikařila, že to teda ne, to jde nějak moc rychle. Stále jsem chodila do baletu a v létě se účastnila tanečních workshopů, které vlastně dost formovaly "mou cestu" a nemyslím teď tu "jídlovou", spíš naopak. Všichni na mě ale s hrůzou koukali, ve svých 15ti a 16ti jsem byla opravdu jen taková kostřička potažená kůží. A já jim všem tvrdila, že jsem úplně v pohodě.

V deváté třídě na základce, hned na začátku školního roku, jsem strávila dva týdny na dětském oddělení v nemocnici "na pozorování". Vypozorovali, že mám podváhu, do takových těch zdravotních listů mě zaškatulkovali jako mentální anorektičku, pětkrát denně jsem jedla jídla, která mají do vyvážené stravy daleko a domů odcházela o dvě kila těžší. "Problém", resp. příčinu proč jsem tak hubená, vůbec nezkoumali.

Další rok bylo v podstatě všechno pořád stejné. Jedla jsem maličko, hýbala se, moc nekomunikovala, ale naštěstí jsem už nehubla. Během prváku na střední jsem začala jíst víc. Přiznám se, že si už nepamatuju důvod proč. Možná jsem dostala "rozum", každopádně to, že jsem přibrala pár kilo vůbec neznamenalo, že jsem zdravá. Chodila jsem pětkrát týdně do posilovny, každý den po škole, do toho i do baletu a někdy v té době jsem se poprvé přejedla. Né tak, že si dáte tabulku čokolády po obědě, prostě jsem do sebe házela všechno, co mi přišlo pod ruku. 5 balíčků bebe sušenek, 300g čokoládu, brambůrky (které ani nevím, kde jsem vzala), čokopiškoty, jogurty, arašídové máslo, kopu špaget ... fakt všechno možné v šíleném množství. Nepamatuju si, kdy se to stalo poprvé, ale určitě jsem se jen večer odvalila do postele s obrovskými výčitkami.

2008-2009 - období záchvatového přejídání

A tak jsem se dostala do nového začarovaného kruhu. Záchvatové přejídání jeden den a hladovka druhý den. Kolikrát jsem den začala krásně zdravě a pak jsem si dala kousek čokolády, který pro mě byl takovým spouštěčem - "teď už je to stejně jedno, už jsem to pokazila" ... Některé dny jsem snědla i 20000KJ, pak den nic nejedla, abych snížila průměr a další den se to opakovalo. Začala jsem přibírat, nejdřív na 50kg, pak na 55kg a v Americe jsem pak měla i 59kg. Všem jsem už přišla zdravá, však jsem měla přece normální váhu. Jenže jsem se v tom motala stále víc. Víc a víc jsem se zamotávala do svého příběhu, postavila si na tom svou identitu a uzavřela se do sebe. Byla jsem s tím naprosto ztotožněná, s tím, že "tohle jsem já"...

 

"To, čemu nevěnujeme energii a myšlenky, neexistuje"

Mezitím jsem roky řešila svou neopětovanou platonickou lásku. To mi zrovna nepřidávalo. Ale nic se mi nedělo samo od sebe.  Byly to všechno jen situace. To, že jsem se postavila do role oběti, neznamená, že jsem obětí. Byla to moje volba, protože - přiznejme si - je jednodušší to, co se nám děje, svést na něco nebo někoho jiného. Je to ale jen naše. Jsme přímo odpovědní za to, co vytváříme. Situace se dějí, věcí se dějí, ale to jak je přijmeme a postavíme se k tomu, je naše.

Asi před čtyřmi a půl lety jsem své platonické lásce dala najevo, že mám zájem o víc a dostalo se mi negativně/neutrální odpovědi. Týden jsem "nemohla" skoro nic sníst, zhubla jsem asi tři kila, ale někdy v té době jsem se i naposledy přejedla. Tuším, že se ve mně tehdy něco "přeplo". Uvědomila jsem si, že už tu oběť "nemusím" hrát a souběžně s tím, jak jsem tomu všemu přestávala věnovat energii to odešlo. Když jsem pak o pár měsíců později poznala Radana, dostala jsem se i díky němu a tomu, co jsme spolu vytvářeli, do krásné rovnováhy.

Za žádnou cenu nechci poruchy příjmu potravy zlehčovat. Spousty lidí tato nemoc stojí život a někteří s ní bojují měsíce i desítky let. Troufám si ale říct, že jeden z hlavních důvodů, proč se něčeho nemůžeme zbavit je to, že s tím bojujeme. Už samotný boj je negace, ze které málokdy vzejde něco dobrého. Postupem času jsem došla k tomu, že nejdůležitější je dát všemu prostor, pustit to a to něco, co nás trápí plně prožít a přijmout, ale nevěnovat tomu další energii. V tomto případě to znamená nenavštěvovat žádné "podpůrné fóra" a nesnažit se to mít pod kontrolou. Tato snaha totiž téměř vždycky selže. Důležité je brát věci, tak jak jsou a postupovat krůček po krůčku. Neohlížet se ani na včerejček, ani na před hodinou a ani na to, co bude. Je jen TEĎ a jen teď jsem plně odpovědná za to, co dělám a co vytvářím. Je to to jediné, co můžu změnit.
 

Já včera (2015) - zepředu, zezadu a chcete-li i vzhůru nohama :)

Znovu jsem si na tohle téma a tuto svou etapu vzpomněla asi před třemi měsíci, kdy jsem začala chodit do posilovny. Najednou se mi zase začaly objevovat myšlenky podobné těm, co jsem mívala před lety... Jenže jsem si záhy uvědomila a naplno prožila, že ty myšlenky nemusím následovat. Nemusím přistoupit na jejich hru. A tak jsem je hezky přijmula, pozdravila je a rovnou se s nima rozloučila... fakt! :) Došlo mi, že mysl je výborný nástroj, ale častokrát špatný rádce. Zkuste ji nebrat tak vážně ...

A pro všechny, co bojují. Moc vám držím palce. Jestli můžu ještě něco poradit, nechoďte na žádná fóra o ppp, protože tím to budete jen posilovat. Strávila jsem na podobných diskuzích desítky hodin i dní a neustále jsem srovnávala svůj jídelníček a "pokrok" s jinými a tím jsem si jen vytvářela další a další "problémy", přímo jsem jim tím vytvářela půdu pod nohama... Zkuste se naplno podívat do sebe a najít tam ten strach nebo počátek toho, co vás ovládá a pojmenovat ho/to. V ten moment bude jákýkoliv další vývoj jednodušší... I když to není jednoduché. A pokud si chcete s někým popovídat nebo se jen vypsat, napište mi, jsem tu ... a třeba pak vznikne i pokračování.

...
Dneska mám dlouhodobě kolem padesáti kilo, sportuju tak nějak občasně a jím na co mám chuť. Za poslední čtyři a půl roku jsem se nepřejedla ani jednou.

Komentáře

dneska jsem náhodou objevila tvůj blog, četla jsem si o cestování a řikala jsi, jak je super... a pak narazím na tenhle článek. Moc tě obdivuju a držím palce, z vlastní zkušenosti vím, že tole je na celý život... prožila jsem si něco podobnýho... Člověk pořád musí odolávat pokušení spadnout do toho kolotoče znova.
Ať se ti daří! (moc ti to teď sluší)

http://suziezprahy.blogspot.cz/

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 09:07*

Tynko, děkuju krásně! :) I tobě! :)

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 09:06*

Ahoj Jarko, díky moc! Vystihla jsi to skvěle a vlastně už ani nevím, co k tomu napsat ... :) Já si občas taky dám čokoládu, klidně celou, jenže to není "problém"... Hodně lidí mi psalo nebo i říkalo, že když jsem byla plnější, tak mi to slušelo. A já beru, že to tak je, jenže byla jsem v totální nerovnováze, nespokojená a v začarovaném kruhu ... Ta postava sama o sobě, zase, nebyl "problém" :) ...

Děkuju ještě jednou, a měj se moc hezky, Tereza.

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 09:01*

Adriano, děkuju moc. A měj se krásně! :)

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 09:01*

Ahoj Anetko, děkuju moc za "výživný" komentář :). Jsem ráda, že jste to podchytili včas a že jsi natolik vyrovnaná sama se sebou, že se ti "to" už nevrací...

Mně přijde, že se mě nic nesnaží přemoci víc, než "běžného" člověka, dnes. Holky jsou asi obecně o něco víc náchylnější na svou postavu a vzhled, ale prostě to dnes beru tak, že to, co nepovažuješ za problém prostě problém není. Je to ale kolikrát složité, když máme tendence se ztotožňovat se vším, co si myslíme... :) Souhlasím s tebou v tom, že většina těchto "nemocí" a "problémů" se děje proto, že sami sebe dostatečně neznáme a nepřijímáme se a nemáme se rádi... Bylo by báječné, kdyby v sobě každý uměl najít ten svůj "zdroj", tu radost a věděl by, že nemusí hrát oběť a ani trpět...

Děkuju, Anetko <3

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 08:47*

Ahoj, děkuju moc! :) Snad ano ... :)

Měj se krásně, Terez.

Napsal(a) Terez sweet melange, Čt, 16. 07. 2015, 08:45*

Ahoj :). Děkuju moc za komentář :).

Přiznám se, že úplně nevím, co mám napsat. Snad jen to, že z své zkušenosti a svého prožitku vím, že jakýkoliv "problém" má svůj počátek v hlavě, v mysli. A tak se zkus podívat právě na to. Zkus zapátrat v sobě, kdy tvé přejídání se začalo. Bylo to nějakou situací, která se děla, nebo ti někdo něco řekl, nebo něco jiného? Většinou to začíná takto nějak nenápadně a pak postupem času hraje obrovskou roli i síla zvyku. Máme rádi to, na co jsme zvyklí a je těžké se z toho vymanit, i když se necítíme spokojeně... Poradila bych ti "nedělat nic", prostě to jen pozorovat a zjistit, jaké máš pocity, když to všechno jídlo do sebe "hážeš". Jestli máš opravdu takový hlas, jak si myslíš, že máš a tak. Pak je jednodušší se od toho celého odrazit.

Další věcí ale určitě je i skladba jídelníčku. Některé potraviny, hlavně ty s jednoduchými cukry ti prostě způsobí to, že ti rychle stoupne hladinu cukru v krvi a pak stejně rychle klesne a právě po takových potravinách bývají stavy "vlčího hladu" a pocity, že musíš pořád něco jíst. Možná zkus i pozorovat co jíš, protože to opravdu může být způsobené i tímto a stačí jen trochu pozměnit jídelníček...

Děkuju, žes mi napsala a držím palce! A ozvi se ještě, když budeš chtít :). Terez

Terezko, jsi dobrá, že s tím vším o sobě jdeš, jak se říká na trh. Ale kdyby jedné holce, která tápe v těchto problémech to pomohlo, tak to je úžasné! Dnes je velký a nesmyslný kult štíhlosti, krásy (co je krása?), zdravého (opravdu zdravého??) stravování......... Všechno je to o psychice. Já jsem z toho článku dost nadšená, jestli mi rozumíš. Jsi fakt dobrá... že jsi to zvládla ... a teď to dokážeš bezvadně popsat a poslat do éteru.
Na tich fotkách, kde jsi plnější ti to taky sluší. Teď jsem si uvědomila, že čokolády do sebe umím pěkně lámat, sním skoro celou. Podle jak kdy. Dřív jsme s mým mužským si spolu vyvařovali, tedy spíš on, já byla k ruce .... a tak nás to vaření bavilo a tak jsme s radostí baštili .... trochu jsme se spravili, ale za čas to šlo zase dolů, žádný velký problém. On byl velký sportovec a štíhlí jsme byli oba.
Terezko, měj se moc fajn! Jarka

Teda, některé věty z článku tesat! Zvláště tu o tom, že když se člověk postaví do role oběti, neznamená to, že je oběť. Jsi šikovná, jak jsi to všechno zvládla!

Krásný článek Terezko! Sama jsem si tím prošla na základce, naši si toho ale naštěstí brzy všimli, odvezli k doktorovi, šoupli mě do léčebny a tam prostě už nebyla jiná možnost, než se z toho dostat. Myslím si ale, že člověk z toho není nikdy úplně venku - jak píšeš s tou posilovnou. Pořád je tam ten kus tebe, který tě chce přemoci a my ho prostě jen musíme poslat dál. Nejhorší na tom všem je, že každá psychická nemoc na sebe nabaluje další.. nevím, jak jsi to měla ty ale já třeba vyléčila anorexii a najednou jsem měla neuvěřitelný deprese, jako by to tělo nebylo stále zdravé a dávalo mi něco najevo.. teprve, když jsem potkala Lukáše (zase shoda s tvým Radanem :D) došlo mi, že všechny ty problémy přicházely jen proto, že jsem se neměla ráda, a já už to najednou nehodlala řešit, nechtěla jsem ztrácet čas nad knížkami - jak z toho ven.. a jak říkáš, neživila jsem to, tak to odešlo. Prostě samo. Hrozně se mi líbí, že o tom dokážeš takhle veřejně promluvit :) A teď už ŠŤASTNÁ Terezka <3

Napsal(a) Anonymous (neověřeno), Po, 13. 07. 2015, 09:54*

Naprosto skvělý článek, který donutí každého se nad problémem s dnešní posedlostí zdravou výživou zamyslet...

Napsal(a) Anonymous (neověřeno), Po, 13. 07. 2015, 08:44*

Skvělej článek. Dá se vůbec nějak nazvat neustálý "přežírání"? Každej den do sebe naházet všechno co přijde pod ruku a přitom mít pořád hlad? A samozřejmě, že se pak divím, proč vypadám tak, jak vypadám. Ale postupem času přicházím na to, že mám menší závislost na jídle. Nemám 15o kilo, to ne. Takovou průměrnou normální váhu, brak říkají ostatní. Ale já s tím spokojená nejsem. A nevím už co mám dělat, abych neměla pořád hlad a taky se tak pořád necpala. ����

Přidat komentář

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte s podmínkami služby Mollom.