Like from my diary I: O pořádku

Sedím za naším kuchyňským stolem, ujídám ovocný salát, který jsem právě dodělala, právě se mi vaří voda na čaj, broskvový, můj oblíbený a já se střídavě dívám na monitor, ven z okna na jemně padající sníh, na plápolající svíčky a na čertvě uklizený byt. A usmívám se.

Nikdy bych moc nevěřila, že to řeknu, ale miluju uklizený byt. Nebylo to tak vždy, dřív mi bývalo celkem jedno, v jakém prostřědí jsem trávila čas a vždycky jsem tvrdila, že "nepořádek mi nevadí". Jenže podvědomě mi musel vadit už tehdy. Protože, zní to jako klišé a fráze, ale prostor, ve kterém žijeme odráží právě ten "prostor", který je v nás. Vždycky jsem chtěla mít v hlavě i okolo sebe pořádek, chtěla jsem se obklopovat krásnými věcmi a ty nepotřebné pustit, nechat jít. Ale nikdy "se to" moc nedařilo, v hlavě jsem měla pořád spoustu zmatku a kolem sebe taky, takže těch pár krásných věcí okolo mě i ve mně se prostě tak nějak ztratilo, tak jako tak.

Lenička, moje maminka, mi říkala, že jako malá si taky myslela, že pořádek není důležitý. A že to přišlo až postupně, v podstatě tehdy, když člověk pochopí, že to opravdu odráží to, co máme v sobě. Cítím to na sobě čímdál tím víc, že když tu máme nepořádek, cítím se nepříjemně, protivně, unaveně. Pořád jsem dost pohodlná a líná a tak mi často dlouho trvá, než se rozhodnu zase pořádně uklidit, ale tyto intervaly se pořád zkracují. A já tak stále častěji cítím nové přívaly energie, jakoby "z ničeho nic". Postupně se z našeho bytu stává útulný prostor, který zobrazuje tu "formu" mého života, jakou chci žít. O nic jiného nejde, než si jen vybrat. A postupně se i všechno ostatní dá do rovnováhy. Věřte mi...
 

A tady ještě pár fotek z našeho bytu :)