15 důvodů, proč miluju být těhotná

Tak jste si teď asi přečetli název, a já vám hned na začátek musím přiznat, že dnešní dopoledne se vůbec neneslo v duchu "miluju být těhotná"! Dneska mi naopak bylo od rána dost špatně. Takovýto "špatně", co si pamatuju z prvních týdnů těhotenství, kdy jsem se některé dny cítila jako po fakt bouřlivém flámu. Bolavý žaludek, motající se hlava a únava, přestože jsem zrovna vstala. Nepomohla dobrá snídaně, nepomohlo prodýchávání ani procházka do kavárny, kde jsem chtěla psát tento článek a dokonce ani vynikající pekanový koláč, co jsem si v ní dala. A ten většinou zaručeně pomůže. Nakonec mi ale pomohlo z té kavárny odejít, nakoupit si kupu šťavnatýho ovoce, oblíct si nejpohodlnější těhotenský tepláky, zalézt do postele a při sledování youtoubových videí na dvě hodiny usnout. Sice mi tedy nevyšla představa "aktivně stráveného volného dne", kdy jsem už touto dobou chtěla mít článek dávno dopsaný a zrovna se toulat po centru a nasávat letní městskou atmosféru, ale venku je stejně zataženo a mně je teď fakt dobře. Takže je - zase - všechno, jak má být :). 

A to nejen proto, že v takovém rozpoložení se mi samozřejmě důvody, proč miluju být těhotná, píšou mnohem snáz, než kdybych se je ráno snažila cucat z prstu a vsugerovávala si, že mi přece není tak špatně. 

Fakt ale je, že si těhotenství opravdu užívám, i když mi někdy není úplně hej. Že to chvilkové nepohodlí, které popravdě s blížícím se termínem porodu přibývá, nijak nepřebíjí to, že jsem celým svým já vděčná, že tohle můžu prožívat. Že mi v břiše roste nový život. A že většinu času je tento "stav" prostě ten nejlepší, v jakém jsem zatím kdy byla. 

A co na něm tedy miluju?

• Že mi v břiše roste miminko, které je jedinečné a dokonalé a které tu ještě před pár měsíci vůbec nebylo. Prostě mi to přijde fakt jako zázrak a asi nikdy mě to nepřestane fascinovat. 
• Svoje rostoucí bříško. Miluju, jak se mi mění před očima, miluju si ho hladit a fotit a oblékat do obtažených triček a šatů, aby šlo co nejvíc vidět, protože se mi prostě líbí a jsem na něj pyšná. Miluju, jak "reprezentuje" rostoucí Amálku, která nejdřív byla úplně maličké semínko a teď už je z ní miminko, které vyžaduje spoustu prostoru. A já jsem její prostor. Její doma. A miluju to. 
• Že nikdy nejsem sama. Vždycky si mám s kým povídat. A zároveň si v tichosti tu přítomnost užívat.
• Že lidi okolo mě mají radost. Ať už, když jsme v první měsíce naši radostnou novinku oznamovali rodině a kamarádům nebo teď, když už je břicho nepřehlédnutelné a viditelné pro všechny, kouzlí to lidem úsměv na tváři. Navíc, když na to přijde, o téma konverzace je vždycky postaráno :).
• Jak moc je těhotenské oblečení pohodlné. Nevím, jestli ještě někdy budu chtít nosit něco jiného, než těhotenské legíny a sukně. 
• Že mě nikdo nenechá tahat nic těžkého. V práci všechnu "heavy work" dělají kolegyně automaticky, aniž bych je o to prosila. Lenička se mnou před pár týdny jela až na letiště nejen proto, abych spolu mohly strávit o pár hodin víc času, ale hlavně, abych nemusela tahat těžký kufr. Radan mě nikdy nenechá nést žádné tašky a tak bych mohla pokračovat do aleluja. Je to příjemný, ne že ne.
• Pozorovat Radana a jeho vývoj v těšení se. Když jsem ho pár minut po tom, co jsem si udělala těhotenský test, vzbudila s tím, že jsem těhotná, zamumlal něco jako, že to ví, že se mu o tom právě zdá. Spoustu týdnů byl pak ale spíš takový uzavřený a jakoby moc nesdílel moje nadšení z toho, že budeme mít miminko. Asi to pro něj bylo ještě víc abstraktní, než pro mě. Trošku pookřál, když jsem mu ukazovala první fotku z ultrazvuku ve 12.týdnu, na kterém bohužel nebyl. A pak jsme spolu šli na druhý ultrazvuk v 18.týdnu, kde jsme zjistili, že čekáme holčičku a hlavně viděli, jak je mimi aktivní a zdravé, a myslím, že v ten moment se to v něm zlomilo a začal se opravdu těšit. S Amálkou si často povídá, hladí mi břicho a neustále mi i jí nadšeně vypráví, co všechno spolu budou podnikat, až bude na světě. 
• Že mi nikdo nenabízí panáky. Ne teda, že bych se často dostávala do situací, kdy by mi je někdo nabízel, ale tvrdý alkohol nesnáším a teď to prostě nemusím nijak komentovat a vysvětlovat, proč si ho nedám.
• Že můžu odpočívat, kdykoliv se mi zachce. Což o to, to jsem mohla vždycky, ale než jsem otěhotněla, nerozuměla jsem tomu, proč bych měla spát přes den, to mám přece být aktivní a dělat něco užitečného. A tak jsem pak často skončila u pasivního brouzdání internetem, místo, abych si na chvilku zdřímla, když se mi chtělo spát. Logicky. Teď jdu prostě spát, když se mi chce a nemám z toho žádné výčitky. A navíc mě ještě každý vybízí k tomu, abych víc odpočívala :).
• Amálčiny pohyby. Od toho úplně prvního nesmělého šimrání, až po teď, kdy se mi boulí její nožičky po stranách, které si přes mou kůži můžu pohladit. Baví mě, když má škytavku, i když předpokládám, že ji asi moc ne. Fascinuje je pohled na moje břicho, které se vlní z jedné strany na druhou... I když některé její kopance bolí, nikdy nechci, aby přestala!
• Těhotenský polštář. No, on technicky asi není těhotenský, Lenička ho původně kupovala taťkovi na jeho bolavé kyčle, ale slouží skvěle a díky němu se i v těto pokročilé fázi těhotenství dá spát jakž takž pohodlně. 
• Že se cítím víc napojená "na zdroj" ve mně. Míň spekuluju, víc důvěřuju a miluju a užívám si proud života v přítomnosti. Zní to trochu jako fráze, ale je to moje realita.
• Že můžu jíst, co chci. Teda, kromě toho, co nemůžu :). Popravdě, myslím, že svého stavu nijak nezneužívám a určitě se nedá říct, že bych se nějak přejídala, ale jenom ta skutečnost, že můžu, protože stejně přibírám tak jako tak, je boží. A toho sladkého asi jím trochu víc, než "normálně", no. :)
• Že můžu sledovat všechny ty úžasné (nastávající) maminky na instagramu, na youtube a na blozích a prožívat to zároveň s nimi. 
• Být v očekávání. Doslova. Všechno okolo těhotenství teď prožívám poprvé a maminkou ještě nejsem, tudíž si můžu představovat co chci. Jaké to bude a nebude a jaká bude ona a jací budeme my... a i když tak nějak vím, že realita asi bude trochu jiná, je mi to jedno. Stejně tohle očekávání miluju a i když se neskutečně těším, až bude Amálka na světě, užívám si každý jeden den, kdy je ještě v břiše a určitě bych tenhle čas nechtěla nějak zkrátit, ani kdyby to šlo. Je transformační, fyzicky, psychicky i spirituálně, a podle mě to příroda vymyslela dokonale. 

Asi bych mohla pokračovat dál a dál a nikdy neskončit s důvody, proč je krásné být těhotná. Asi bych mohla jít ještě víc do hloubky a květnatě rozepisovat, co cítím v tomto požehnaném stavu, protože je to často takový emoční kolotoč. Ale vlastně se mi moc nechce. Některé emoce se špatně popisují do slov a navíc, jejich kouzlo je často v tom, že jen tak proudí a není třeba snažit se je zachytit. Jen si je prožít. A užít. A to se mi myslím celkem daří :).

Díky za přečtení! :) A co vy? Co jste na těhotenství milovaly/milujete vy?